|
|
 |
Ochranné prostory slouží k prozatimnímu a rychlému ukrytí osob. Poskytují základní ochranu proti radioaktivnímu zamoření a částečnou ochranu proti škodlivinám. S ochrannými prostory se počítá jako s trvalou ochranou osob v místech, kde by nebyly jiné možnosti ukrytí, např. nejsou-li vhodné sklepní prostory, není-li pro vysokou hladinu spodní vody nebo pro skalnaté podloží možné vybudovat polní úkryty, není-li dostatek materiálu pro výstavbu úkrytů jiného druhu apod. Ochrannými prostorami mohou být i prostory nadzemní. Hlavní zásadou je možnost snadného utěsnění. Máme-li možnost výběru, volíme místnosti s malým počtem dveří, oken a jiných otvorů. Při úpravě ochranné prostory je nezbytné uzavřít a utěsnit okna, dveře a jiné otvory alespoň lepící páskou. Pokud to místní podmínky dovolují je vhodné okna zhmotnit alespoň přisunutím skříní, vnějším zabedněním, uzavřením okenic apod.
- Ochranné prostory se zřizují:
- jako trvalá ochrana osob ta, kde se nepočítá s přímými údery jaderných zbraní;
- jako dočasná ochrana osob tam, kde se budují polní úkryty, úkryty jednoduchého typu nebo úkrytové prostory, tyto však nejsou dosud z jakýchkoli důvodů dobudovány a jejich ochrannná hodnota je v rozestavěném stavu nižší, než hodnota ochranných prostor;
- popřípadě jako přechodná ochrana osob tam, kde obyvatelé byli, během nepřátelských vzdušných útoků v úkrytech a radioaktivní zamoření pokleslo na takový stupeň, že se obyvatelé mohou z úkrytů přemístit do ochranných prostor. Ty totiž poskytují daleko více pohodlí a splňují i jiné požadavky normálního života.
Je-li to možné, volíme za ochranné prostory velké místnosti v nižšíchpodlažích, s malým počtem dveří i oken (malých); místnosti které nejsou umístěny v rohu budov, popřípadě takové, které souvisejí spojovacími dveřmi s dalšími místnostmi schopnými úpravy na ochranné prostory. Zvlášť vhodné je, jsou-li vybrané mísnosti blízko záchodů nebo koupelen, které bude možno po utěsnění normálně používat. V hospodářských zařízeních to mohou být např. i sýpky a skladiště, ve městech a činžovních i v rodinných domech to budou součásti bytů, ve školách třídy, a v úřadech běžné kancelářské místnosti apod.
Při výběru vk nevolíme místnosti malé, neboť vždy je nutné počítat s tím, že tam obyvatelé budou delší dobu. Rozhodujícím požadavkem je tedy co největší množství vzduchu.
Základní úpravy se od úprav v úkrytových prostorách nebo úkrytech jednoduchého typu liší hlavně tím, že u ochranných prostor je především nutné zamezit vnikání prachu.
- Tyto úpravy spočívají:
- v utěsnění oken, dveří a ostatních otvorů;
- v zajištění oken před průrazem zvenčí.
Okna musí být dobře zasklena, zakytována a zavřena. Okna, která není nutno otevírat kvůli větrání, se utěsní na trvalo. Na okenní zárubeň v místech, kde doléhá nebo na rám okenních křídel přibijeme tkaninové, pryžové nebo plstěné těsnění či těsnění z umělých hmot. Nemáme-li typizovanéé těsnění, použijeme improvizace z přeložené tkaniny, z provázků apod. Okna dobře zavřeme a všechny spáry mezi okenními křídly, zárubní a mezi skly a rámem přelepíme lepící páskou z papíru nebo pvc. Není-li páska k dispozici, použijeme proužky jakéhokoliv papíru, třeba novinového a za lepidlo nám v nouzi poslouží i mouka rozdělaná ve vodě. Je-li okno dvojité, utěsníme nejprve okno vnější a pak stejným způsobem okno vnitřní. Vnitřní okna se nevysazují.
Okna, jimiž se musí větrat, opatřujeme takovým těsněním, které dovoluje neomezené otevírání. Je to např. normalizované kovové těsnění KOVOTĚS, samolepící těsněníz umělých hmot a silikonové těsnění tzv. švédské těsnění. Máme-li málo těsnění, utěsníme s ním především vnější okno. Vnitřní okno utěsníme dodatečně nebo pomocnými prostředky, např. tkaninovým těsněním které otevírání okna umožňuje.
Kovovou těsnící pásku přibíjíme kolem okenního křídla hřebíčky ve vzdálenosti asi 3 cm. Hřebíčky dobře dotloukáme. Přibitou pásku odehneme, aby pružila a okno při dovření skutečně těsnila. Vhodné je narýsovat si před přibitím těsnění rýhu na kovovou pásku, podle které potom těsnění ohneme. Nelze-li okno s kovovým těsněním dobře dovřít, prohlédneme je a v místě, kde vázne, oškrábneme ostrým dlátem okenní zárubeň. Někdy stačí jen odstranit barvu. Kovové těsnění poměrně dobře těsní a přitom dovoluje otevírat a zavírat okna bez potíží aniž se přitom opotřebuje. Přesto však se nedá vnikání prachu zcela vyloučit, neboť na okně jsou místa kde těsnění nedoléhá nebo doléhá málo, popř. těsnění zde není (místa kolem rohů). Místa kde kovotěs nedoléhá upravíme na zárubni tmelem popřípadě vytvarováním kovové pásky. Zvýšení těsnících vlastností kovového těsnění dosáhneme jeho řádným namazáním vazelínou na styčných plochách, těsně před uzavřením okna. Místa kolem uzávěrů oken kde je kovové těsnění přerušeno, přelepíme papírovou páskou i když počítáme s tím, že se při větrání roztrhne a musíme ji nalepit znovu.
Samolepící umělohmotné těsnění různých profilů nalepujeme na odmaštěné, vyčištěné a suché povrchy. Dbáme na správnou dělku těsnění a řádné nalepení na okenní rám.
Silikonové těsnění tzv. Švédské těsnění vyžaduje dodatečnou úpravu okenního rámu, která je velmi pracná. Je třeba vyfrézovat rovnou a čistou drážku do které se těsnění usazuje. Je též třeba dbát na správné rozměry drážky a těsnění.
Dveře těsníme také buď kovovým, samolepícím, silikonovým nebo improvizovaným těsněním. Polovinu dveří, která se běžně neotevírá, nejen dobře utěsníme, ale přelepíme i spáru mezi křídlem a zárubní samolepícími páskami. Zvlášť pečlivě je nutné utěsnit dveře u prahu, např. silnějším proužkem gumy, protože tam bývá netěsnost největší. Hotové těsnění jak u dveří, tak i u oken přezkoumáme např. plamenem hořící svíčky (neodklání-li se průvanem) nebo dlaní. Veškeré závady opravíme.
Kouřovody od kamen, plynových sporáků, plynových ohřívačů vody apod. utěsňujeme tak, že odsuneme kouřové roury a do otvoru ve stěně vsuneme dřevěný váleček odpovídajícího rozměru se zaraženou skobou (která umožňuje snažší vytažení). V letním období, kdy se kamna nepoužívají, omažeme spáru mezi špalíkem a zdí kamnářskou hlínou a otvor uzavřeme poklicí. Nemáme-li vhodný špalík, můžeme kouřový otvor ucpat i namočeným hadrem. V zimním období, kdy se kamna normálně používají, uzavíráme kouřový otvor jen na dobu přímého ohrožení radioaktivním spadem. Špalík omotáme hadrem, aby lépe těsnil a zasuneme ho do otvoru bez dalšího těsnění. Je samozřejmé, že kamna nelze po dobu zamoření používat.
Pokud by v ochranné prostoře byly ještě další otvory nebo netěsnosti, utěsníme je obdobně. Větráky utěsňujeme hadry nebo koudelí a zatřeme sádrou nebo omítkou. Netěsnosti u procházejícího potrubí (např. od ústředního topení) nebo v omítce utěsňujeme sádrou, tmelem, modelínou apod. Netěsné výplně dveří apod. truhlářským tmelem.
Zajištění oken před průrazem zvenčí
Okna chráníme zvenčí, aby nebyla proražena letícími předměty, popřípadě tlakem vzduchu od vzdálených výbuchů. Je to důležité zváště tam, kde jsou domy - byť i vzdáleně - v dosahu účinků tlakové vlny. Při proražení oken by samozřejmě ochranná prostora ztratila svůj smysl. Pokud je to možné, řešíme vnější ochranu oken tak, aby chránila vnitřní prostor i před prachem. Ochranu oken zajišťujeme různým způsobem. Závisí to na materiálu který je k dispozici a na velikosti oken. Mají-li okna okenice, využíváme především jich. Vzduchotěsnost zvýšíme tím, že spáry mezi rozeschlými prkny zatřeme tmelem a barvou, popřípadě je přelepíme pevnějším papírem a po obvodě okenice, v místech, kde se při zavření dotýká stěny, přibíjíme válečky tkaniny několikrát přeložené nebo jiný těsnící materiál. Kde okenice nejsou, je možné je zhotovit. Je to poměně pracné, vyžadujeto určité řemeslnické zručnosti, jejich uzavírání v případě potřeby je však velmi rychlé také vzhled domu okenicemi netrpí.
jiný způsob vnější ochrany oken jsou zasouvací prkna. V tomto případě je těsnění méně účinné. Tento způsob záleží v tom, že předem podél bočních stran okenního otvoru připevníme latě nebo prkna tak, aby vznikla drážka pro zasouvání připravených prken. Nejspodnější zasunuté prkno je přibito až dole pod oknem, aby tvořilo oporu pro další prkna. protože je upevněno trvale, nesmí překážet, otevírá-li se okno ven. V případě potřeby se připravená prkna zasunou shora do drážky, mezery mezi konci prken a stěnou se zevnitř utěsní hadry a přes bednění se pověsí plachta nebo přikrývka. Zhotovení této ochrany je mnohem snadnější než zhotovení okenic, ale spotřeba materiálu je poměrně značná.
Velmi praktické je použít pro vnější ochranu okna dvě přikrývky. Obě se připevňují zvenčí, a to ve dvou na sobě nezávislých vrstvách. Jedna přikrývka je těsně u okna uvnitř okenního výklenku a druhá jde přes celý okenní otvor. První přitlučeme na dřevenou zárubeň okna hřebíčky a přikrývku s připravenými poutky na ně vypneme. Lepší, byť i pracnější, je zhotovit si z latí volný rám přesně ve velikosti okenního výklenku, připevnit na něj vypnutou přikrývku a v případě potřeby tento rám do výklenku vsadit. po vsazení jej ještě zpevníme malými dřevěnými klínky. Druhou vnější přikrývku nebo plachtu připevníme na hřebíky ke stěně buď pomocí poutek či tkanicových úvazů. Tato plachta musí být dobře vypnuta. Je-li okno příliš velké, doporučuje se před zavěšením plachty vzepřít do okenního výklenku několik latí, aby bylo zmenšeno volné rozpětí plachty.
K vnější ochraně oken, které na vnější straně spouštíme jako svinovací záclonu, můžeme použít starší linoleum, různé desky z umělých hmot apod. U oken zakrytých některým z méně pevných způsobů se doporučuje chránit sklo ještě tak, že je několikrát (vodorovně, vertikálně) přelepíme papírovými páskami nebo mulem. Menší okna můžeme uzavřít různými poklopy a víky zhotovenými vcelku. Poklop se vyrobí z prken těsně k sobě sražených, která zpevníme dvěma svlaky. Je-li u okna z vnějšku výklenek, musí být tak velký, aby se dal vsadit pevně do výklenku. Tím si ušetříme práci s dostatečným upevňováním. Celou vnitřní plochu poklopu polepíme několikanásobně papírem nebo jej zakryjeme starší přikrývkou či plachtovinou, kterou přibijeme. Také v místě vsazení jej po obvodu utěsníme. Nemá-li okno výklenek, musí být poklop větší, aby okno přesahoval na všech stranách asi o 10 cm; na stěnu jej upevňujeme např. závorou, nebo je-li okno nízko nad zemí, použijeme k upevnění kolíky a klíny. Kromě celkového pokrytí nitřní strany poklopu přikrývkou přibíjíme po obvodu poklopu, kde se stýká se stěnou, těsnění upravené např. ze svinuté přikrývky, a poklop dotáhneme ke straně klíny. U všech způsobů vnější ochrany oken si musíme uvědomit, že jejich hlavním úkolem je chránit okno před proražením a teprve v druhé řadě je ochrana proti prachu. Každá vnější ochrana má být snadno odstranitelná, aby umožňovala rychlý přechod k normálnímu způsobu života. Je ovšem též nutno, aby se dala snadno a rychle znovu zřídit.
Ochranné prostory zařizujeme jako obytené místnosti s dostatečným počtem míst k sezení a lůžek. Proto nepotřebný nábytek, jako šatníky, prádelníky apod. už předem vystěhujeme do jiných místností a naopak sem přemístíme ty části bytového zařízení, které nám vhodně poslouží v případě nuceného pobytu v ochranné prostoře.
Ochrannou prostoru musíme dále vybavit nádobami s pitnou vodou a to i tehdy, je-li uvnitř místnosti vodovod (pro případ že by dodávka vody byla přerušena). Nelze-li použít koupelnu a záchod, musí být v ochranné prostoře umyvadlo a nádoby na odpadovou vodu, jakož i suchý záchod. Ten se v každém případě snažíme umístit aspoň v sousední místnosti. Fekálie se zasypávají popelem, vápnem nebo pískem a kbelíky po použití vždy překrýváme ještě víkem nebo umělohmotnou plenou přitaženou motouzem nebo gumou.
V ochranné prostoře je třeba mít i potraviny na několik dní. Konečně je nutné ochrannou prostoru vybavit různými pomůckami pro rozptýlení ukrývaných. Jsou to např. rozhlasové přijímače, přehrávače muziky, knihy, společenské hry, potřeby pro psaní a kreslení, ruční práce apod...
Úkrytové prostory jsou sklepní místnosti zařízené pro kolektivní ochranu. Chrání především před radioaktivním zamořením a zčásti i před dalšími účinky jaderných i konvenčních zbraní. K zřízení úkrytových prostor, je možno využít i štol nebo jeskyní. Upravují se tak, že je možné je v případě potřeby dobudovat na úkryty jednoduchého typu. Úpravy sklepních místností spočívají v uzavření oken i jiných otvorů ve stěnách a v přizpůsobení dveří. Stropy se u úkrytových prostor nepodpírají, únikové cesty se nezřizují.
Úkrytové prostory se budují v oblastech, kde se nepočítá s přímými zásahy jaderných zbraní. Úkrytové prostory si budou v období zvýšeného nebezpečí napadení zřizovat sami občané, kteří se v nich budou ukrývat. Použijí materiálu především z místních zdrojů.
Výhodou úkrytových prostor je, že mohou být vybudovány v krátké době s poměrně malým množstvím materiálu, a přitom poskytnou obyvatelstvu nutnou ochranu.
Kapacita úkrytových prostor má být taková, ab na každou osobu připadly nejméně 4m3 vzduchu (obestavěného prostoru); většinou se nepočítá, že úkrytové prostory budou vybaveny improvizovaným filtroventilačním zařízením. Abychom umožnili delší pobyt ukrývaných v úkrytové prostoře, snažíme se pro ně zajistit co největší obsah vzduchu. Je to velmi dobře možné v menších městech a venkovských obcích, v rodinných domcích, kde úkrytové prostory budou často sloužit jen příslušníkům jedné rodiny. Ve větších domech, kde je nutné budovat úkrytové prostory pro více osob, nelze ovšem vyloučit jejich případné vybavení improvizovaným filtroventilačním zařízením.
Sklepy vybírané pro úkrytové prostory mají mít obdoné podmínky jako sklepy, které mají sloužit jako úkryty jednoduchého typu. Požadavky na vybavení se budou řídit danou situací (mhou být popřípadě méně náročné).
- Přihlíží se zejména k těmto podmínkám:
- aby prostory byly pokud možno v pevných budovách,
- aby prostory byly z větší části pod úrovní terénu a měly nehořlavé stropy,
- aby v obvodových stěnách nebylo mnoho otvorů,
- aby v blízkosti nebyly sklady nebo provozovny s nebezpečnými látkami,
- aby do nich byl snadný přístup.
Při úpravě sklepů vybraných pro úkrytové prostory je nutné:
- uzavřít otvory ve stěnách,
- zvýšit vzduchotěsnost.
Uzavření otvorů ve stěnách
Okna, násypné, větrací nebo jiné otvory ve stěnách se uzavírají podle zásad uvedených u úkrytů jednoduchého typu. Protože v úkrytové prostoře zpravidla nebude improvizované filtroventilační zařízení, které by umožňovalo její vyvětrání po použití, je nutné alespoň jeden otvor uzavřít tak, aby bylo větrání možné. K tomu používáme obvykle poklop z odolného materiálu, který zajistíme kolíky a vzpěrkami u okna tak, aby jej bylo možno snadno odstranit.
K uzavření otvorů ve stěnách patří i úprava dveří. Musíme je upravit tak, aby se otevíraly ven, jako je tomu u úkrytů jednouchého typu. Nemáme-li dostatek času, dveře nezesilujeme, nýbrž jen utěsňujeme. Je-li času i materiálu dost, zesílíme je podle zásad jako u úkrytů jednoduchého typu.
Vedou-li do úkrytové prostory další dveře, nebo je-li tam aspoň dveřní otvor spojující úkrytovou prostoru s ostatními sklepy v domě, utěsníme a uzavřeme i tento otvor. Nelze-li ostatní sklepy využít, můžeme je zazdít. Ve většině případů se však budeme snažit rozšířit podle možností úkrytovou prostoru i na ostatní části sklepů, abychom si zajistili co nejvíce vzduchu. V takovém případě uzavřeme spojovací otvor jen prozatimně, ovšem vzduchotěsně. Při nejbližší příležitosti upravíme i sousední části sklepa na úkrytovou prostoru a využijeme ji k umístění hygienických zažízení a vůbec ke zlepšení prostředí pro ukrývané.
Zvýšení vzduchotěsnosti
Lepší vzduchotěsnosti docilujeme především tím, že zevnitř dobře utěsníme všechny otvory, které jsme uzavírali, a dále že upravíme stěny. Okenní spáry přelepujeme papírem, lepicí páskou, stěny znovu omítneme nebo omítku opravíme, popřípadě je natřeme nepropustnými nátěry.
Postup práce při úpravě úkrytových prostor
- Práce na úpravách úkrytových prostor možno časově rozdělit takto:
- výběr a obhlídka vybrané prostory, jejichž cílem je stanovit nutné úpravy, popřípadě zpracování jednoduché dokumentace k urychlení prací. Vhodné místnosti se vyhledávajíjiž v míru, také potřebná dokumentace se zpracovává v této době;
- přípravné práce, k nimž patří: uvolnění přístupu do úkrytové prostory, její vyklizení, příprava materiálu a nářadí; tyto práce mohou být hotovy před zahájením úprav pro ukrytí obyvatelstva;
- technické úpravy pro přebudování sklepní místnosti na úkrytovou prostoru.
Celý postup je analogický jako při úpravách úkrytů jednoduchého typu. dokumentace pro úpravu úkrytových prostor je všakmnohem jednodušší, v menších obcích a v rodinných domcích se omezuje jen na heslovitý popis úpravy s uvedením potřebného materiálu.
Možný vzor prováděcí dokumentace.
- Vnitřní vybavení úkrytových prostor je obdobně jako u úkrytů jednoduchéhotypu s těmito několika rozdíly:
- nářadí k vyprošťování bude značně zjednodušeno, omezí se na krumpáč a lopatu;
- místo zdravotnické brašny pro první pomoc postačí jen domácí lékárnička používaná běžně v domácnostech;
- dokumentace pro úkrytovou prostoru, zvláště používá-li ji jen jedna rodina, se nedělá;
- je-li úkrytová prostora dostatečně velká (vzhledem k malému počtu ukrývaných), snažíme se ji zařídit tak, aby několikadenní pobyt v ní byl snesitelnější.
Převážná většina obyvatelstva by byla v případě válečného konfliktu ukrývána v úkrytech jednoduchého typu. Úkryt jednoduchého typu je úkryt, který vznikne úpravami sklepů budov nebo podzemních prostorů (štol).
- Tyto úpravy mohou záležet:
- ve vyztužení zpevnění stropní konstrukce;
- v úpravě všechn otvorů, které jsou ve sklepních prostorách k osvětlení, větrání, popřípadě k provozu;
- v uzavření této sklepní prostory dveřmi.
Vyztužením a zpevněním stropní konstrukce musíme dosáhnout, aby snesla váhu trosek zničené budovy, která je nad úkrytem. Tímto způsobem se stropní konstrukce úkrytu jednoduchého typu přiblíží konstrukci stálého úkrytu nejnižší odolnosti, který je prakticky nejmasovějším typem stálého úkrytu pro obyvatelstvo.
Úkryty jednoduchého typu se budují na různou kapacitu, která je ovlivňována mnoha faktory, zejména půdorysem sklepního prostoru, mírovým využitím sklepa apod.
Úkryty jednoduchého typu musí obsahovat dostatečnou zásobu vzduchu. Počítá se s tím, že na 1 osobu je třeba mít zajištěny 4m3 prostoru. Z tohoto požadavku na druhé straně vyplývá, že sklepní prostory poskytnou ukrytí malému počtu obyvatel. jsou-li však vybaveny improvizovaným filtroventilačním zařízením (IFVZ), je možno zmenšit tento užitkový objem na 2m3 na osobu, tj. asi 0,6 až 1m2 na osobu. Lze tedy na stejné ploše umístit asi dvakrát více osob než v úkrytu, který není tímto zařízením vybaven. Není-li možné z jakýchkoliv důvodů úkryt opustit a je-li přerušena dodávka čerstvého vzduchu, jsou ukrývaní odkázáni jen na množství vzduchu v úkrytu. Počítá se, že pro jednoho ukrývaného (nekoná-li namáhavější práci) postačí 1 m3 asi na 1 hodinu.
Příklad: Máme-li sklepní prostor 4 m široký, 7 m dlouhý a 2 m vysoký, je jeho obestavěný prostor 4x7x2=56 m3. Bude-li mít IFVZ, můžeme do něj umístit 56:2=28 osob. Bez IFVZ pouze 56:4=14 osob.
Volba prostorů a podmínky pro budování úkrytů jednoduchého typu
Umístění úkrytů jednoduchého typu by bylo nejvhodnější u vícetraktové budovy (ponejvíce trojtraktové) ve středním traktu (viz. obr. "Nejobvyklejší umístění..."). Jelikož střední trakt v budovách bývá většinou úzký, byla by kapacita takto situovaného úkrytu malá proto použijeme ještě část vedlejšího traktu (viz. obr. "Možné umístění..."). Pro zlepšení ochranných vlastností úkrytu se doporučuje, aby mezi stěnou úkrytu jednoduchého typu a obvodovou zdí budovy byl volný prostor.
Úkryt má být přístupný buď přímo, nebo co nejkratší přímou vzdáleností ze schodišťového prostoru, aby u vchodu nenastávalo zdržení. Ochranné účinky úkrytů jednoduchého typu do značné míry ovlivňuje konstrukce a charakter budovy. Nejvhodnějšími budovami pro zřizování úkrytů jednoduchého typu jsou vícepodlažní budovy. Tyto budovy svou konstrukcí a výhodným umístěním lépe odolávají účinkům vzdušného napadení, úkryt je možno snadno opustit, popřípadě provést příslušné vyprošťovací práce.
Z vícepodlažních budov jsou velmi vhodné stavby skeletové; u masívních cihelných a kamenných staveb je třeba bedlivě posuzovat zachovalost stavby jako celku, kvalitu zdiva (popřípadě její porušení), kvalitu hlavních nosných prvků budovy apod. Úkryty jednoduchého typu se nedoporučuje zřizovat v budovách, kde převládá hořlavý materiál, a v budovách, které mají složité a rozsáhlé instalační zařízení (např. obchodní domy, hotely), neboť jejich sklepní prostory neskýtají dobré podmínky pro zřízení úkrytů jednoduchého typu.
- Úkryty jednoduchého typu nelze zřizovat:
- v těch částech budovy, v nichž jsou v horních podlažích (kromě podlaží přímo nad úkrytem) uloženy předměty a zařízení o velké váze (jejichž váha převyšuje 1000kg na m2 půdorysné plochy),
- pod výrobními nebo skladovacími prostorami, kde jsou umístěny nádrže s nebezpečnými chemickými tekutinami, s roztavenými kovy nebo jinými nebezpečnými látkami;
- v těch částech budovy, kde by úkrytem jednoduchého typu procházelo vedení vysokotlaké páry, vysokého napětí, zemního plynu, stlačeného vzduchu apod.
Úkryty jednoduchého typu musí být vzdáleny nejméně 100m od reservoárů s nebezpečnými látkami nebo těžkými plyny, pokud by při jejich porušení mohla být ohrožena bezpečnost ukrývaných osob. Rovněž je nelze zřizovat blíže než 50m od skladů nebo provozů s nebezpečím výbuchu a od skladů s lehce zápalnými látkami, pokud požárními nebo jinými bezpečnostními předpisy nejsou stanoveny větší vzdálenosti.
Mnohdy bude nutno zřídit úkryt jednoduchého typu (i když zcela výjimečně) pod hladinou spodní vody. Úroveň hladiny podzemní vody však nesmí být nad podlahou úkrytu jednoduchého typu výše než 40cm. Ve všech ostatním případech má být úroveň podlahy úkrytu jednoduchého typu nad hladinou vody. Pro úkryty jednoduchého typu se musí volit sklepní prostory zcela nebo alespoň zpola zapuštěné pod úroveň okolního terénu. Spodní strana stropu má být nejvýše 80 cm nad terénem, stropy nesmějí mít spalnou nebo polospalnou konstrukci.
Z toho vyplývá, že správná volba prostoru a umístění je jedním z hlavních předpokladů pro dosažení co nejúčinnější a zároveň hospodárné a rychlé ochrany obyvatelstva v úkrytech jednoduchého typu. V praxi bude jen málo sklepních prostorů které vyhovují veškerým požadavkům. Mnohé nevýhodné podmínky můžeme úpravami odstranit. Není-li možné odstranit veškeré nevýhody, volíme alespoň ty sklepy které jich mají nejméně.
Zesilování stropních konstrukcí
Stropy sklepů jsou různého konstrukčního provedení, různé únosnosti a různých rozměrů. Jejich únosnost obyčejně odpovídá mírovému využití prostor umístěných nad sklepy a pohybuje se v těchto hodnotách:
| Jsou-li nad sklepy: | Bývá únosnost stropu: |
| obytné místnosti | 200 kg/m2 |
| chodby, schodiště | 300 kg/m2 |
| učebny, sály, obchody, skladiště | 400 kg/m2 |
Pro úkryty tato únosnost nepostačuje, neboť je třeba počítat s tím, že se budovy mohou zřítit a stropy úkrytů jednoduchého typu budou zatíženy vahou zřícených trosek. Proto je nutné stropy zesílit. Dělá se to u budov se dvěma a méně patry na únosnost 1500 kg/m2 (to platí i pro skeletové stavby s libovolným počtem pater) a u budov s třemi a více patry na únosnost 3000 kg/m2.
K vyztužení a zpevnění stropních konstrukcí sklepních prostorů se používá jednoduchého systému sloupků, vodorovných, podélných a příčných nosníků, které jsou navzájem spojeny a zajištěny. Původní stropní konstrukce a nově provedená vyztužující konstrukce společným působením přenášejí příslušná zatížení (tj. zatížení vzniklé zřícením budovy, v níž je úkryt budován). Pro ztužující konstrukci platí zásada, že má vždy zkrátit rozpětí stropní konstrukce ve směru jejího namáhání. Jednoduchý systém nosných prvků (tj. sloupků, podélných a příčných nosníků), jejich spojení a zajištění tvoří nedílný celek, který musí být proveden v plném rozsahu. Ztužující konstrukce působí teprve po úplném dokončení; nelze tudíž např. u žebrového stropu podepřít nejprve žebra a po čase teprve desky mezi žebry a obráceně.
Velmi důležitou věcí v celé ztužující konstrukci je její zajištění (zavětrování). Otřesy při výbuchu pum, popřípadě otřesy po zřícení budovy by mohly ztužující konstrukci uvolnit natolik, že by svým porušením nebo zřícením způsobila mnohem větší ztráty ukrývaných osob než vlastní účinek nepřátelského napadení. Proto je třeba věnovat zavětrování velkou péči. Poměrně snadného zavětrování je možno dosáhnout, je-li použito dřevo jako základní materiál ztužující konstrukce (můžeme použít prkna, střešní latě, tyčovinu atd.). Přitom je třeba dbát na to, aby zavětrování nebránilo ukrývaným v pohybu po úkrytu a nezaplňovalo zbytečně volný prostor. Sloupky z kulatiny musí být v průměru minimálně 13cm a hranoly minimálně 10x10cm. Dále je možno provést zavětrování drátem (u konstrukcí, kdy je použito jiných materiálů než dřeva) nebo u trubkového lešení trubkami. U zděných sloupků není třeba provádět zavětrování, jelikož zděné sloupky o rozměrech minimálně 30x30cm (nejlépe však 45x45cm) jsou dostatečně stabilní. Ztužující konstrukce jako celek musí mít patřičnou tuhost; docílíme ji zejména provedením spojů mezi jednotlivými prvky konstrukce. Vzhledem k tomu, že pro úpravy sklepních prostorů na úkryty jednoduchého typu se počítá se svépomocí obyvatelstva, jsou používány jednoduché spoje. Ke stykům slouží hlavně podložky, příložky (špalíky) a klíny, jež jsou k dispozici skoro ve všech budovách.
Spojení příložek s podložkami a v mnoha případech i zajištění klínů provádíme drátěnkami (hřebíky), skobami nebo vázacím drátem (viz obrázky "Detail zajištění spojení 1-3").
Dalšího zajištění stability konstrukce dosáhneme rozpěrami mezi podélnými nosníky, mezi podélnými nosníky a zdí nebo žebry. Je třeba dodržovat zásadu, aby rozpěry byly osazovány proti sobě pokud možno v přímce, nejvýhodněji proti sloupkům, a rozpěry zajistit proti spadnutí tesařskými skobami nebo jiným způsobem.
- K provedení ztužující konstrukce je možno použít velmi různorodý materiál:
- dřevo - kulatinu, hraněné řezivo, fošny, pražce;
- ocel - válcovaná profilovaná ocel ( I , U , C ), kolejnice, trubky na lešení;
- cihly, tvárnice, železobetonové sloupky;
- vápno, cement a jiný materiál
- V našich městech a na vesnicích se vyskytují hlavně tyto druhy stropních konstrukcí:
- železobetonové:
- deskové,
- žebrové;
- klenbové:
- segmentová klenba valená do traverz;
- segmentová klenba valená do zdí;
- segmentová klenba valená do klenbových pasů.
Pro tyto jednotlivé druhy stropních konstrukcí lze zvolit některé základní typy vyztužení, od kterých je možno podle charakteru obvodového zdiva, podchodné výšky, druhu a profilu materiálu, potřebného místa, druhu zatížení, uložení stropní konstrukce apod. odvodit další typy kombinací nebo přidat další ztužující prvky. Obecně platí že orientační vzdálenost mezi podpěrami činí 130-200 cm a vzájemná vzdálenost sloupků je 150 cm.
U stropů železobetonových - deskových je možno volit ztužující konstrukci typu A. obsahuje dva základní prvky - sloupek a podélný nosník, které lze použít ve všech prostorách a s minimální námahou. Dále je třeba ve vzdálenostech nejvýše 5 m umístit rozpěry (nejlépe proti sloupkům nebo i v poli mezi sloupky, podle materiálu a zajištění sloupků).
Další typ, typ B je velmi výhodný z hlediska co nejlepšího využití prostoru k ukrytí obyvatel a dále i proto, že k zajištění této konstrukce je použito minimální množství klínů, podložek, příložek apod.
Nevýhodou tohoto typu je obtížné vysekávání kapes do obvodového zdiva a uložení příčných nosníků. Nebude-li možno z jakýchkoli příčin vysekat kapsy ve zdivu, je možno uložit příčné nosníky na sloupky, čímž vznikne typ C. Základním prvkem je opět podélní nosník, příčný nosník a sloupek. Tento typ je značně náročnější na počet pracovních operací. Použijí-li se ovšem zděné sloupky, je provedení značně jednodušší než u typů předchozích, jelikož odpadá jak pracné vysekávání kapes, tak i zavětrování. Jestliže je použit na sloupky jiný materiál, pak je budování konstrukce značně zdlouhané a zajišťování sloupků a konstrukce jako celku poměrně obtížné.
U železobetonových žebrových stropů přistupuje jako nový prvek stropní konstrukce "žebro", které je nutno podpírat. Ve všech případech postačuje, aby žebro bylo podloženo v polovině svého rozpětí. Zavětrování celé konstrukce zajišťuje příčný nosník protažení až ke zdi a rozpěry mezi podélnými nosníky a žebry. Příklady možného vyztužení železobetonového žebrového stropu ukazují obrázky konstrukcí typu D1 a D2.
Klenbové stropy valené do plných zdí i do klenbových pásů se vyskytují už jen ve starých budovách. Jsou velmi únosné a nejsou-li zchátralé, je možné použít je bez podpírání, je-li zachován poměr vzepětí k rozpětí a síla klenby ve vrcholu podle následující tabulky:
| Budovy se dvěma a méně patry 1500 kg/m2 | Budovy se třemi a více patry 3000 kg/m2 |  |
||||
| tloušťka klenby ve vrcholu v cm | maximální rozpětí v cm | poměr vzepětí k rozpětí alespoň | tloušťka klenby ve vrcholu v cm | maximální rozpětí v cm | poměr vzepětí k rozpětí alespoň | |
| 15 | 230 | 1:5 | 15 | 185 | 1:5 | |
| 335 | 1:7 | 230 | 1:7 | |||
| 380 | 1:8 | 305 | 1:8 | |||
| 30 | 475 | 1:5 | 30 | 385 | 1:5 | |
| 570 | 1:7 | 345 | 1:7 | |||
| 500 | 1:8 | 305 | 1:8 | |||
Jsou-li však stropní klenby narušené, pak je lépe upustit od využití těchto sklepů jako úkrytů jednoduchého typu, protože ztužující konstrukce by byla složitá, pracná a neekonomická
U segmentové klenby valené do treverz se používá k vyztužení typu E. Tento typ je vůbec nejvýhodnější vzhledem k tomu, že vlastní klenbu nemusíme podpírat v žádném případě. Základním prvkem je sloupek a rozpěra. Spotřeba materiálu a pracnost je vcelku minimální, práce je rychlá a jednoduchá. Namáhavější je pouze vysekání drážek do klenby pro osazení rozpěr. Zavětrování odpadá, jelikož zajišťujeme každý sloupek zvlášť.
Úpravy otvorů
Vyztužením a zpevňováním stropní konstrukce jsme dosáhli odolnosti proti váze padajících trosek budovy. Aby všechny části úkrytu měly stejnou odolnost, je třeba zabezpečit i úpravu otvorů do sklepních prostorů, které přizpůsobujeme na úkryty jednoduchého typu. Případné vnikání tlakové vlny do úkrytu jednoduchého typu by zcela znehodnotilo jeho ochranné vlastnosti a způsobilo by ztráty na ukrývaných osobách.
V prvé řadě nás budou zajímat otvory vnější, které jsou přímo ve styku s venkovním prostorem. Úpravy otvorů se budou především týkat okenních otvorů, světlíků, násypných otvorů nouzových výlezů apod.
Okna a násypné otvory vzhledem k terénu mohou být:
- úplně nad terénem (v tomto případě se doporučuje, aby spodní část stropní desky byla maximálně 80cm nad terénem);
- částečně pod terénem a částečně nad ním;
- v úrovni terénu nebo pod ním.
Příklady úprav těchto otvorů jsou na následujících obrázcích.
Z uvedených úprav otvorů je vidět, že je možno kombinovat velké množství materiálů. Okna a násypné otvory se z vnější strany překryjí prkny, deskami, plechem, obrubníky apod. a zasypou se zeminou, pískem, štěrkem, nebo se zarovnají pytly či bednami naplněnými dlažebními kostkami, cihlami, dřevem nebo jiným hmotným materiálem. Přídavná vrstva materiálu má mít tloušťku obvodové zdi, v případě použití dřeva má mít tloušťku dvoj až trojnásobnou. Materiál má překrývat okénko na všech stranách alespoň o 10 cm. Ovšem hlavním materiálem, který je třeba používat při úprave otvorů úkrytů jednoduchého typu, je písek a hlína. Oba tyto materiály lze získat v blízkém okolí domů a to jak ve městě, tak i na vesnicích.
Při budování násypu je třeba pamatovat na to, aby vrstva zeminy zabezpečovala ukrývané před zářením. Násyp má mít v koruně alespoň 50cm šířky a sklon boků asi 1:1,5 nebo 1:2, podle druhu zeminy. Koruna násypu má být na vnější stranu mírně kloněná, aby dešťová voda stékala od budovy. Násyp má přesahovat okenní otvor nahoře a po stranách alespoň o 20cm. Zemina má být drobná, bez větších kamenů a suchá, aby se dala dobře udusat.
Použije-li se samotných pytlů naplněných zeminou, kladou se ve vrstvách křížem přes sebe. Jejich usazení se zajistí po obou stranách kůly které se nahoře mezi sebou stáhnou vazacím drátem. Pytle mají zakrývat okenní otvor alespoň o 20 až 30cm nahoře a po stranách.
Je-li dostatek cihel, je možno je použít i pro uzavření vnějších otvorů (oken, světlíků a násypných otvorů). Před otvorem je třeba postavit zeď přečnívající okenní otvor po stranách a nahoře alespoň o 20cm a minimálně 45cm silnou na obyčejnou nebo lépe nastavovanou (cementovou) maltu. Světlíky je třeba zabezpečovat hlavně hlínou, která se nevyplavuje v takovém rozsahu jako písek.
Cihly je však možno použít daleko účelněji, např. k vyzdění sloupků v podpěrné konstrukci stropů a k uzavření všech vnitřních otvorů v prostoru úkrytů jednoduchého typu. Všechny vnitřní otvory jakýchkoli rozměrů (opatřené dveřmi, lehkou přepážkou nebo příčkou) musí být zazděny zdí nejméně 45cm silnou zavázanou minimálně 15cm po obvodě do stávající zdi. Důležité je též uzavření komínových otvorů nacházejících se v úkrytu či ve zdi sousedící s úkrytem. Spodní část komínového otvoru vypníme udusaným jílem, na který pak nasypeme tlumící vrstvu písku, nejméně 1m vysokou. Komínová dvířka zjistíme upevněnými fošnami.
Uzavření prostoru úkrytu dveřmi
V systému ochranných vlastností úkrytů jednoduchého typu mají značný význam vchodové dveře do úkrytu. V každém případě je třeba dodržovat zásadu, že dveře se musí otevírat ven (smerem ven z úkrytu jednoduchého typu).
Dveře do úkrytu mohou být dřevěné (prkenné, výplňové) nebo plechové. Oba tyto druhe dveří je třeba zesílit; zesílení provádíme především dřevem. U dřevěných dveří bude toto zesílení poměrně snadné. Na vnější stranu dveří přibijeme jednu nebo více vsrtev prken, aby jejich minimální tloušťka byla 5 cm (samotných prken). Zesílení ve více vrstvách (podle síly prken) musí být provedeno tak, aby se podélná vlákna navzájem křížila (svisle, vodorovně, popřípadě šikmo). Jestliže nám k zesílení dveří postačí pouze jedna vrstva prken, pak je třeba prkna klást ve straně kratšího rozpětí (tj. na šířku dveří). Abychom docílili dalšího zpevnění dveří, opatříme je svlakem, svislým nebo vodorovným, podle toho, jak byla kladena poslední vrstva prken.
Na vnitřní stranu dveří je třeba přibít těsně kolem zárubně rám z prken, který slouží jako těsnění, tak i pro odlehčení závěsů (zpevněné dveře budou asi 3-5 krát těžší než původní), neboť utěsněné dveře nese rám. U dveří je třeba zajistit i jejich plynotěsnost, aby do úkrytu nemohl vnikat prach nebo písek buď při zřícení budovy, nebo při působení tlakové vlny. po celé ploše dveří vložíme mezi vrstvy zesilujících prken vrstvu těsnící (asfaltovou nepískovanou lepenku, linoleum, PVC, různé jiné folie z umělých hmot,gumu, impregnovanou přikrývku apod.). Těsnící vrstva může být rovněž v několika vrstvách.
Dveře musí být utěsněny i po obvodě. Existuje mnoho způsobů utěsnění; některé z nich jsou uvedeny na obrázku. Důležitým úkolem je uzavření dveří do úkrytu. K běžnému uzavření lze použít petlici, obrtlík, páku, hák atd. Nesmíme dovolit, aby docházelo k deformování zpevněných dveří vlastní vahou, a proto je třeba dbát, aby byly stále uzavřeny. Při větrání úkrytu jednoduchého typu se dveře podkládají. Po naplnění úkrytu je nutno zajistit dokonalé uzavření (dotažení) dveří, aby se nepoškodily případným podtlakem. Názorný příklad je opět na obrázku.
U dveří musí být práh minimálně 5cm vysoký. jako materiál k zhotovení prahu je možno mimo beton a cihly použít rovněž dřevo.
Plechové dveře se zesilují obdobným způsobem, ovšem vlastní provedení bude mnohem pracnější, neboť dřevo se musí připevnit na plechový podklad. K tomu budeme potřebovat speciální nářadí, přinejmenším vrtačku. Nebude-li toto nářadí k dispozici, je třeba dveře vyměnit za dřevěné, které se dají lépe zesílit.
Nouzové a únikové cesty
Jedním z důležitých požadavků na úkryty jednoduchého typu, pokud jsou budovány v hustě zastavěné části měst ohrožených přímým napadením jadernými zbraněmi, je vybudování nouzových výlezů do nezavalitelného prostoru. Tento požadavek není možno v každém případě splnit. Proto zřizujeme celý systém vzájemně propojených úkrytů jednoduchého typu mezi sebou.
Průraz
Průraz zřídíme tím způsobem, že probouráme ve zdi ve výši asi 40-50cm nad podlahou průlezný otvor, který pak opět zazdíme dvojitou příčkou asi 15cm silnou na obyčejnou maltu. Zazdění provedeme tak, aby průraz (otvor) byl patrný z obou stran zdi (příčka, která otvor zaplňuje, není v jedné rovině s povrchem zdi, nýbrž je asi o 2-5cm posunuta dovnitř). Čisté rozměry průrazu po zazdění mají být 60x60cm. Prostor mezi příčkami se vyplní pískem nebo škvárou.
Otvor je třeba opatřit omítkou, aby byla zabezpečena plynotěsnost úkrytu. Průraz je vhodné umístit ve střední nosné zdi, probíhající sousední budovou, neboť je menší pravděpodobnost, že se prostor těsně vedle zdi zavalí. Kromě toho je třeba propojit sousední štítové zdi budov; v případě, že štítová zeď není zároveň obvodovou zdí úkrytu, postačí pouze jedna příčka o tloušťce 15cm. Rovněž tento zazděný otvor musí být poznatelný, to znamená, že příčka musí být posunuta za lícem zdi zhruba o 2-5cm. Je vhodné průrazy zvýraznit po obvodu barevnou linií. Mezi barvy přicházející v úvahu patří žlutá, oranžová a červená.
Nouzový výlez
Nouzový výlez umožňuje ukrývaným opustit zavalený úkryt, protože vyusťuje do nezavalitelného prostoru. Požadavky kladené na nouzové výlezy do nezavalitelného prostoru splňuje nejlépe štolový nouzový výlez.
- Štolové nouzové výlezy mají tři části:
- vstupní otvor do štoly
- štola nouzového výlezu
- vyústění nouzového výlezu
Vstupní otvor do štoly - se vytvoří průrazem obvodové zdi úkrytu o rozměrech 60x60cm. Jeho výška nad podlahou úkrytu musí odpovídat dnu štoly nouzového výlezu. Samotný otvor upravujeme stejně jako průraz (viz. obrázek, část A). Popřípadě ho můžeme uzavřít silným dřevěným víkem umístěným na vnější straně obvodové zdi úkrytu. Víko má být minimálně 6 cm tlusté, plynotěsné, tj. upravené nejlépe ze dvou vrstev prken s nepropustnou vložkou uvnitř i po obvodu; tam kde doléhá ke stěně, má mít těsnění. Při uzavření se víko dotahuje pomocí drátěných ok a příčného trámku, opřeného o obvodovou zeď, pomocí klínu nebo zkrutného kolíku.
Štola nouzového výlezu - bývá zpravidla zapuštěna nebo alespoň polozapuštěna do terénu, vede kolmo k obvodové zdi sklepa a vyúsťuje do nezavalitelného prostoru (výpočet nezvalitelného prostoru). Tento prostor začíná ve vzdálenosti, která se rovná poloviční výšce budovy, zvětšené o 3m. Štola se buduje tak, že se nejprve vykope dostatečně hlluboký příkop, jehž boky se obloží dřevem, prefabrikáty apod. Nebo se použijí železobetonové roury potřebného průměru, tj. cca 80cm. Hotová štola se překryje podobným vhodným materiálem a zasype zeminou. Násyp má nad stropem štoly dosahovat výšky 60cm a jeho boky mají být skloněny v poměru 1:2. Světlé rozměry štoly jsou: výška 80 až 90cm, šířka nejméně 70 cm.
Vyústění nouzového výlezu - je řešeno pomocí rampy na vyústění štoly v nezavalitelném prostoru. Samotná štola se musí uzavřít minimálně 12 cm silnou deskou ze dřeva, utěsnit a zajistit proti otevření. Je vhodné postupovat dle návodu na zesílení dveří (viz. obrázek, část B).
Materiál štolových nouzových výlezů je velmi různý (především z místních zdrojů). Jako příklady uvádíme: hatě z proutí a větví, cihly, tvárnice, beton, dřevo, železobetonové roury VIA, prefabrikáty v kombinaci se dřevem apod.
Štolový nouzový výlez nad terénem z železobetonových rour VIA, včetně některých příkladů polozapuštěných štolových nouzových výlezů jsou uvedeny na obrázku.
Zapuštěné nouzové výlezy se zřizují převážně v otevřeném výkopu který se potom zasype.
Zvýšení ochranných vlastností
Je-li dostatek času, zesilují se u částečně zapuštěných sklepů obvodové zdi úkrytu, pokud jsou slabší než 45cm. Je to možné buď přizděním uvnitř úkrytu, přičemž musí být nové zdivo zavázáno do stávající zdi na šířku nejméně 15cm, nebo zvenčí násypem zeminy nebo písku (doporučeno). Požaduje se, aby zesílení sahalo minimálně do úrovně podlahy prostoru nad úkrytem.
Dále je možno zesílit strop nad úkrytem vrstvou vhodného materiálu, maximálně do výše 40cm (písku nebo zeminy). Při zesilování stropu se musí brát ohled na jeho únosnost a již dříve provedené vyztužení. Zesílení stropu jsou nutné převážně u přízemních budov se slabými stropy a stěnami přízemí. U dvou a více podlažních budov bude dostatečná ochrana před radioaktivním zářením ze střechy zajištěna několika stropními konstrukcemi vyšších podlaží. Je vhodné zhmotnit okna alespoň vyplněním okenního otvoru např. pískem nebo zeminou v sousedních místnostech, přilehlých k úkrytu. V přízemních místnostech nad úkrytem je účelné zhmotnit okenní otvory alespoň přistavěním nábytku nebo zabedněním a to i u vícepodlažních budov.
Mezi další zvýšení ochranných vlastností patří utěsnění úkrytu (narozdíl od zhmotnění oken v přízemí se musí utěsnění úkrytu provést řádně a vždy, nehledě na čas a v rámci materiálových možností). Toho se dosáhne např. omítnutním, různými nátěry a utěsněním všech otvorů, tj. spár, štěrbin, oken, dveří, prostupů větracích komínků a nevyužívaných průduchů. Jako vhodné těsnící materiály lze použit izolepu, samolepící molitanovou pásku, leukoplast, různé fólie, sádru, sklenářský tmel, modelínu, kamnářskou hlínu, jíl apod.
Samotížné větrání a vnitřní vybavení
V úkrytu jednoduchého typu s kapacitou do 50 osob lze využít principu samotížného větrání, který využívá přirozeného tahu vzduchu, vznikajícího rozdílem teplot vně a uvnitř úkrytu.
Venkovní vzduch se přívádí do úkrytu přívodním komínkem, jehož nasávací otvor musí být minimálně 1,5m až 2m nad úrovní terénu. Vyúsťuje se do úkrytu asi 50cm nad podlahou. Další, odvodní komínek, se zřizuje v protilehlé stěně a jeho odsávací otvor má být vyústěn v horní části této stěny, nejlépe 20 až 25cm pod stropem, a vyveden alespoň o 1,5 až 2m výše než nasávací otvor komínku přívodního.
Ke zhotovení komínků lze využít též stávajících komínových průduchů, větracích a světlíkových šachet.
Vnější otvory větracích komínků musí být opatřeny stříškou a síťkou zamezující usazování prachu, a na vyústění uvnitř úkrytu musí být vhodné zařízení, umožňující jejich uzavření (poklice, posuvná dvířka, šoupátka). K osazení komínku do okna slouží bedna která se po instalaci naplní zeminou nebo pískem.
K prostupu komínků obvodovou zdí se využije okenních otvorů - dříve než se otvory upraví.
Má-li úkryt kapacitu větší než 50 ukrývaných a skládá-li se z několika menších místností, musí mít každá místnost (prostor pro 50 osob) samostatné větrání.
Lépe je ovšem úkryt vybavit IFVZ.
| Počet osob v úkrytu | Minimální plocha průřezu v cm2 | Vnitřní rozměr komínků | |
| ⌀ v cm | v cm | ||
| 5 | 50 | 8 | 7x7 |
| 10 | 100 | 11-12 | 10x10 |
| 20 | 200 | 16 | 14x14 |
| 30 | 300 | 20 | 20x15 |
| 40 | 400 | 23 | 20x20 |
| 50 | 500 | 25 | 20x25 |
- Pro delší pobyt ukrývaných je úkryt třeba vybavit:
- Zásobou pitné vody nejméně na 3 dny (3 l na osobu a den) (ideální je zásoba na 14 dní) v nádobách, které lze uzavřít nebo zakrýt. Pokud je to možné umísťují se nádoby s vodou do chladné, uzavíratelné místnosti.
- Trvanlivými potravinami v igelitových obalech na cca 3 dny (ideální je zásoba na 14 dní).
- Nouzovým záchodem - pokud ho nelze umístit v oddělené místností, umísťuje se v prostoru odděleném závěsem. Prakticky jde o vhodnou přenosnou nádobu s improvizovaným sedátkem a uzávěrem. Po použití je vhodné nádobu zasypávat desinfekčním a protizápachovým prostředkem jako je např. vápno, chloramin, písek, hlína a pod.. Tento materiál umísťujeme v prostoru nouzového záchodu. Po naplnění fekáliemi se nádoby vyprázdní mimo úkryt. Vedle tohoto způsobu je možno používat i nejbližší záchody v budově.
- Přenosnou nádobou na odpadky.
- Přenosnou nádobou na použitou vodu.
- Vyprošťovacím nářadím (alespoň lopata a krumpáč).
- Jednoduchým hasebním nářadím (alespoň vědra s vodou, bedna s pískem a tlumice).
- Lékárničkou a elektrickými svítilnami.
- Jednoduchými lůžky a sedačkami tak, aby minimálně 1/3 ukrývaných mohla ležet a ostatní sedět.
Při vybudování IFVZ lze úkrytové prostory lépe využívat, protože je možno s ohledem na velikost obestavěného prostoru zvýšit kapacitu úkrytů. Ukrývané osoby nemusí používat prostředky individuální ochrany. Z toho důvodu je pobyt v úkrytovém prostoru pohodlnější, lze lépe usměrńovat pohyb osob a řídit režim úkrytu. Doba ukrytí při provozu improvizovaného zařízení a dodávce filtrovaného vzduchu je "neomezená". V tomto případě nezávisí na velikosti obestavěného prostoru úkrytu a počtu ukrývaných osob. Vzduch dodávaný do úkrytu uniká jeho netěsnostmi a zabraňuje případnému vnikání škodlivin. Je třeba upozornit, že improvizované filtroventilační zařízení není zařízením podřadným ani nouzovým. Tomuto zařízení říkáme improvizované proto, že se nevyrábí průmyslově, ale může se zhotovovat v podnicích místního hospodářství, popřípadě si je obyvatelé mohou vyrobit svépomocí. Zaručuje spolehlivou ochranu ukrývaným osobám jako zařízení továrně vyráběná. K jeho výrobě není potřeba kromě aktivního uhlí žádných speciálních materiálů. Ostatní materiál může být starší, jiným způsobem dříve využívaný.
Protože v příští možné váce je nutné předpokládat, že mohou být velké prosory po delší dobu zamořeny radioaktivním spadem, musí se IFVZ pokládat za nezbytnou součást zařízení úkrytů jednoduchého typu a polních úkrytů. Pokud to materiálová situace dovolí je třeba co nejdříve u vybudovaných úkrytů samotížné větrání nahradit IFVZ, byť i jen zjednodušeným.
IFVZ se skládá z těchto dílů:
- pískového předfiltru
- vnější části sacího přívodu
- tlakového uzávěru
- vnitřní části sacího přívodu
- improvizovaného protichemického filtru
- ventilátoru
- jízdního kola s příslušenstvím
- odvodu vzduchu
Zařízení musí být sestaveno tak, aby při jeho provozu (filtroventilaci) byl nasáván venkovní atmosférický vzduch a postupně proudil náplní pískového předfiltru, vnější částí sacího přívodu, tlakovým uzávěrem, vnitřní částí sacího přívodu, improvizovaným protichemickým filtrem do ventilátoru a odtud byl vytlačován do úkrytu. Pískový předfiltr a první část sacího přívodu se umísťují vně úkrytu, ostatní díly zařízení uvnitř úkrytového prostoru.
Pískový předfiltr slouží jako první stupeň filtrace. V případě zamoření je v něm atmosférický vzduch zbavován většiny radioaktivních a biologických částic. Současně je pískový předfiltr prvním stupněm ochrany IFVZ proti tlakové vlně. Nahrazuje tedy hrubý prachový filtr.
Vnější část sacího přívodu propojuje pískový předfiltr s tlakovým uzávěrem přívodu vzduchu.
Tlakový uzávěr přívodu vzduchu je určen k utlumení zbytku tlakové vlny, která pronikne pískovým předfiltrem. Je hlavní tlakovou ochranou IFVZ a má zabránit zničení nebo poškození jeho nejdůležitějších částí. Kromě toho slouží jako ochrana filtračních náplní pískového předfiltru a improvizovaného protichemického filtru proti nadměrnému zanášení. Klapka tlakového uzávěru je řešena tak, aby při nadměrné dodávce filtrovaného atmosférického vzduchu samočinně uzavřela přívod.
Vnitřní část sacího přívodu propojuje tlakový uzávěr přívodu vzduchu s improvizovaným protichemickým filtrem.
Improvizovaný protichemický filtr slouží jako druhý stupeň filtrace, kde je nasávaný vzduch zbavován zbytků radioaktivních a biologických částic a bojových chemických látek. Necchrán proti kysličníku uhelnatému.
Ventilátor je určen k tomu, aby přes jednotlivé elementy zařízení nasával venkovní atmosférický vzduch a dopravoval ho do úkrytu. Připevňuje se k základové desce společné i pro kolektivní filtr. Deska se upevňuje dvěma klíny mezi dva stavěcí úhelníky připevněné k podlaze v úkrytu. Tento způsob montáže (v případě potřeby) umožńuje správné nastavení dotyku pneumatiky hnacího kola s třecím kotoučem ventilátoru.
Jízdní kolo slouží jako hnací element pro pohon ventilátoru. k jeho upevnění jsou určeny součásti (nosná trubka, podpěra nosné trubky a deska pod přední kolo), které tvoří příslušensví.
U úkrytů, které mají protiplynovou předsíň, se do vstupních dveří osazují elementy pro odvod vzduchu. Jsout to plynotěsný uzávěr odvodu vzduchu a tlakový uzávěr odvodu vzduchu. Slouží k provětrávání protiplynové předsíně přebytečným vzduchem z úkrytu. Nemá-li úkryt protiplynovou předsíň, neosazujeme elementy pro odvod vzduchu, protože přebytečný vzduch postačí při mírném přetlaku v úkrytu odcházet drobnými netěsnostmi hlavně ve dveřích úkrytu.
IFVZ je možno vyrábět ve dvou provedeních, a to o výkonu 80m3 nebo 40m3 dodávaného vzduchu za hodinu. Rozdíl mezi nimi je pouze v různě velkých pískových předfiltrech a improvizovaných protichemických filtrech. ostatní díly zařízení jsou pro obě provedení shodné. kromě toho lze při výrobě a kompletaci IFVZ použít namísto IPF některý ze sériově vyráběných kolektivních filtrů. IFVZ o výkonu 80m3 je určeno k dodávání a filtraci venkovního atmosférického vzduchu maximálně pro 50 ukrývaných osob a zařízení o výkonu 40m3 maximálně pro 25 osob.
Způsob vybavování úkrytů
Při určování potřebného výkonu IFVZ je nutno uvažovat velikost úkrytového prostoru a předpokládaný počet ukrývaných osob. Vychází sez podmínky, že pro jednu ukrývanou osobu bez ohledu na stáří je třeba přivést za hodinu asi 1,5m3 filtrovaného atmosférického vzduchu. Při plošné kalkulaci úkrytového prostoru je třeba počítat s tím, že improvizované zařízení zaujme prostor 3 až 4m2. Při provozech (filtroventilaci) jednotlivých zařízení nesmí být (v mezích možností) překračovány dodávky množství vzduchu stanovené jejich výkony (80m3/h, 40m3/h). Rovněž není přípustné dodávat do úkrytu méně filtrovaného vzduchu, než je množství odpovídající počtu ukrývaných osob. Za účelem maximálního využití úkrytového prostoru je možné pro vybavení jednoho úkrytu použít v různé kombinaci dvě IFVZ (tzn. jedno zařízení o výkonu 80m3/h a jedno zařízení o výkonu 40m3/h nebo dbě zařízení o výkonu 80m3/h). V každém případě musí být zařízení vybudována jako samostatná a nelze je spolu spojovat ani slučovat. V případě různé kombinace dvou improvizovaných zařízení pro vybavení jednoho úkrytu smí být v sestavách použito filtrů IPF nebo továrně vyráběných kolektivních filtrů (KF-100, KF-75).
Použití jednoho improvizovaného protichemického filtru a jednoho kolektivního filtru není správné. Tato zásada se však netýká různých typů kolektivních filtrů továrně vyrobených, které mohou být v takovém případě v sestavách IFVZ použity dle potřeby a možností. Jinak lze kolektivních filtry v sestavách jednotlivých IFVZ používat libovolně. Z hlediska jejich ekonomického využití se doporučuje je osazovat hlavně v zařízeních o výkonu 80m3/h.
Umístění improvizovaných filtroventilačních zařízení
Podmínky pro vhodné umístění IFVZ pro vybavování úkrytů jednoduchého a polního typu jsou velmi odlišné. Závisí hlavně na umístění pískového předfiltru, materiálových možnostech, způsobu vybavování úkrytu, velikosti a tvaru úkrytového prostoru, počtu vchodů a popřípadě na mírovém využití. Pro informaci jsou uvedeny některé hlavní zásady společné všem úkrytům při jejcih vybavování IFVZ.
Dispoziční umístění IFVZ musí splňovat tyto požadavky:
- pískový předfiltr a vnější sací přívod musí být umístěny vně úkrytu, ostatní hlavní díly zařízení uvnitř úkrytového prostoru;
- zařízení musí být umístěno co nejblíže k pískovému předfiltru, aby propojení mezi ním a tlakovým uzávěrem bylo dle místních podmínek co nejkratší;
- vzájemné řazení jednotlivých hlavních dílů zařízení musí být v každém případě dodrženo;
- zařízení nesmí být umístěno v bezprostřední blízkosti vchodu (dveří) do úkrytu (místnosti);
- zařízení je třeba umístit tak, aby zabíralo co nejmenší prostor a dalo se dobře obsluhovat;
- vnitřní část sacího přívodu má být co nejkratší a s minimálním počtem kolem, aby nebyl zbytečně zvyšován odpor zařízení;
Kromě těchto hlavních požadavků má dispoziční umístění IFVZ vyhovovat ještě dalším podmínkám, které jsou pro jednotlivé úkryty specifické. V podstatě se jedná o zpřesnění hlavních požadavků dle místních podmínek a jejich aplikaci na jednotlivé typy úkrytů (popřípadě na kombinaci polních úkrytů).
Umístění pískového předfiltru
U úkrytů jednoduchého typu se pískové předfiltry umísťují převážně při vnější líci obvodové stěny úkrytu, přičemž se připojují těsně na tento líc zdiva. budují se buď vně budovy jako zapuštěné do terénu, nebo ve sklepních prostorech přilehlých k úkrytu. Umísťovat pískové předfiltry vně budovy lze pouze tam, kde nehrozí nebezpečí pronikání spodní vody. U takto umístěných pískových předfiltrů vzniká nebezpečí, že budou při destrukci budov zavaleny. Je možno počítat s tím, že při zavalení pískového předfiltru, když výška trosek nad ním nebude vysoká a souvislá, nedojde k úplnému znemožnění funkce IFVZ. Navržený ventilátor má dostatečnou tlakovou rezervu, aby i při ztížených podmínkách dodával potřebné množství vzduchu. Přesto je nutno počítat s tím, že při destrukci budov dojde v některých případech k úplněmu zavalení pískového předfiltru a znemožnění dodávky vzduchu do úkrytu. Pro tyto předpokládané situace je výhodné uvažovat možnost druhého (nouzového) sání bez použití pískového předfiltru a tlakového uzávěru vzduchu. Při stavebních úpravách úkrytu jednoduchého typu se zřídí v obvodové stěně otvor vyúsťující vně budovy a opatří se tlakovým plynotěsných uzáverem. Dále se provedou potřebná opatření, aby bylo možno přemístit příslušné části IFVZ a nouzově upevnit kolo. zařízení pro nouzový provoz nebude třeba vždy přemisťovat; v případě potřeby se může druhá část sacího přívodu nastavit a napojit na nouzový otvor. pro pískové předfiltry nemají být volena místa, kde by mohlo dojít ke snadnému zamoření. Pískové předfiltry, které budou vně budovy, je třeba umísťovat v dobře větraných prostorech nebo mimo uzavřená prostranství. Budou-li ve sklepích, pak musí být v blízkosti okna a dveří. U polních úkrytů se pískové předfiltry umísťují mimo násyp a odvodňovací kanálek. Musí být zapuštěny do terénu. Umístění v násypu není vhodné, protože by byla porušena izolace proti vodě, zvýšena možnost zničení pískového předfiltru a popřípadě snížena ochrana proti světelnému a radioaktivnímu záření. Vzhledem k tomu, že se polní úkryty budují zásadně v nezavalitelném prostoru, mají být pískové předfiltry umístěny rovněž v nezavalitelném prostoru.
Popis jednotlivých dílů zařízení
Pískový předfiltr
Pískový předfiltr se umísťuje zásadně vně úkrytu. Podle potřeby se buduje ve dvou velikostech, větší pro IFVZ o výhoku 80m3, menší pro zařízení o výkonu 40m3. Kromě toho se podle místních podmínek a materiálových možností může budovat ve čtyřech provedeních, a to jako:
- zděný s ochranou stříškou
- zděný s odolným zakrytím
- zděný, budovaný uvnitř budovy
- nouzový s ochrannou stříškou
Pískové předfiltry s ochranou stříškou a odolným zakrytím se budují ve výkopu a vyčnívají 15-30cm nad terén. jsou vyzděny z normálních cihel a tloušťka stěn je 15cm. Zdivo je spojeno cementovou nebo vápennou cementem nastavovanou maltou. Vnitřní plochy stěn jsou buď vyspárovány cementovou maltou, nebo omítnuty hrubou cementovou omítkou. U pískového předfiltru s odolným zakrytím jsou v nadezdívce stěn (nad terénem) kolmých k obvodové stěně úkrytu vynechány otvory pro nasávání. Dno těchto pískových předfiltrů je vybetonováno ve spádu od úkrytu. na nejnižším místě dna je osazena odvodńovací trubka, která ústí do odvodnění. Odvodnění se provádí ze štěrku a kamene. Mezery mezi výkopem a stěnami pískových předfiltrů jsou zasypány a udusány jílem nebo hlínou. Terén kolem pískových předfiltrů je upraven ve spádu od jejich stěn a zpevněn. ochranná stříška se zhotovuje ze dřeva jako šikmá lehce spojovaná konstrukce, osazená nezávisle na konstrukci pískového předfiltru. Je upevněna na čtyřech dřevěných kolících zatlučených v rozích vně cihelných stěn. Stříška je pokryta lepenkou. Nasávací otvory mezi stříškou a zdmi jsou opatřeny dráteným pletivem. U úkrytů jednoduchého typu musí být spád stříšky ve směru od budovy. Odolné překrytí lze například zhotovit ze železobetonových přefabrikátů nebo dřevěných hranolů kladených kolmo ke stěně úkrytu. Je třeba je provádět tak, aby v případě potřeby bylo rozebíratelné. Jeho odlonost je vhodné přizpůsobovat předpokládané váze trosek v případě destrukce budov. Nasávací otvory v bočních stěnách jsou opatřeny dráteným pletivem. Stříška i odolné překrytí musí zabraňovat vnikání drážkové vody (déšť, sníh) do pískového předfiltru.
Pískový předfiltr umístěný uvnitř budovy je vyzděn normálními cihlami. Výška stěn je přibližně 120cm, tloušťka 30cm. při velkém nedostatku cihel je povoleno vyzdít stěny na tloušťku 15cm. Spojení cihelného zdiva a vaspárování vnitřních ploch je provedeno stejným způsobem jako u popsaných zděných pískových předfiltrů. u tohoto pískového předfiltru se využívá zdivo, k němuž je filtr přistavován. při stavbě nutno zdivo nových stěn řádně zavázat do stávajícího zdiva, popřípadě do podlahy. Dno je buď vybetonováno, nebo se využije stávající podlaha. Spádování dna a odvodnění se u tohoto pískového předfiltru neprovádí. Rovněž se neprovádí překrytí.
Nouzový pískový předfiltr se zřizuje pouze v soudržném terénu. jedna jeho stěna je zešikmena pod úhlem asi 30° směrem do prostoru pískového předfiltru. U úkrytů jednoduchého typu má být zešikmena stěna čelní, tj. proti zdi. Ostatní stěny jsou kolmé. U úkrytů jednoduchého typu se využívá jako jedné stěny část zdi, u které je umístěn. Dno má spád od úkrytu. povrch dna je vyrovnán a udusán. odvodnění se neprovádí Aby nevnikaly do předfiltru povrchové vody, je v úrovni terénu kolem výkopu proveden zpevněný násep vysoký cca 15cm zešikmený do úrovně terénu směrem od pískového předfiltru. Kromě toho je kolem náspu vyhlouben odvodňovací žlábek. Pískový předfiltr je překryt dřevěnou stříškou. Nasávací otvory jsou opatřny drátěným pletivem.
Vnitřní prostor pískových předfiltrů je z větší části vyplněn pískem, štěrkem a kamením. Tuto náplň tvoří tzv. nosná, dělící a filtrační vrstva. Nosná vrstva je vytvořena na dně pískového předfiltru z kanemů o velikosti 10 až 25cm. její výška je 30cm. Kameny nosné vrstvy jsou narovnány tak, že mezery mezi nimi tvoří soustavu odsávacích kanálků. Dělící vrstva je zhotovena z drobného štěrku, oblázků a hrubého písku. Zamezuje propadávání písku filtrační vrstvy do nosné vrstvy. celková výška dělící vrstvy je asi 10cm. Filtrační vrstva je ze suchého říčního písku o velikosti zrnění 0 až 3mm. Její průměrná výška je 60cm, ovšem dle druhu písku a jeho zrnitosti se při stanoveném odporu může výška filtrační vrstvy pohybovat od 25cm do 100cm. Správně provedená filtrační vrstva má mít odpor 40mm vodního sloupce. Hlavní zásadou při stavbě pískového předfiltru je, aby v jeho stěnách, popř. kolem trub sacího přívodu nebyly spáry či praskliny, jimiž by mohl být přisáván atmosférický vzduch, aniž by procházel celou vrstvou filtračního písku.
Vnější část sacího přívodu
Provedení sacího přívodu od pískového předfiltru k tlakovému uzávěru je závislé na umístění pískového předfiltru. u úkrytů jednoduchého typu je při umístění pískového předfiltru u obvodové stěny úkrytu (vně nebo uvnitř budovy) sací přívod zřízen v této stěně. Do stěny je vysekán kuželový otvor do kterého je zabetonována trouba o vnitřním průměru 100 až 150mm. Osa trouby je ve středu stěny pískového předfiltru a 15cm nad dnem. Jeden konec trouby vyúsťuje 3cm před líc stěny pískového předfiltru, druhý konec trouby je ukončen v obvodové stěně úkrytu 5cm před tlakovým uzávěrem (před lící zdi). Zbylých 5cm je pouze vybetonováno. Pro tento úsek sacího přívodu je možné využít jakýkoliv druh trub.
U polních úkrytů, a v některých případech také u úkrytů jednoduchého typu, se tato část sacího přívodu umisťuje pod terénem. Zřizuje se z tlakových, kameninových, litinových nebo osinkocementových rour. Umísťuje se ve výkopu (tlouš´tka násypu zeminy musí být u úkrytů jednoduchého typu minimálně 50cm) a musí být vyspádována od úkrytu směrem k pískovému předfiltru. veškeré spoje sacího přívodu jsou utěsněny a jednotlivé části zajištěny proti posunu, který může nasta působením vnějších tlaků. Násyp zeminy nad sacím přívodem není třeba dusat. Konce sacího přívodu jsou osazeny obdobnýcm způsobem, jak jsme popsali v předcházejícím odstavci. Konec sacího přívodu v pískovém předfiltru je chráněn dřevěným roštem, cihlami, škrabákem na boty apod., aby působením tlakové vlny nedošlo k jeho závalu vnitřní náplní pískového předfiltru.
Tlakový uzávěr
Tento uzávěr tvoří dřevěná skříň, ve které je volně zavěšena klapka. Provedení klapky pro IFVZ o výkonu 80m3/h a 40m3/h je různé. Rozdíl záleží v tom, že klapka pro zařízení o větším výkonu se vyrábí z plechu tloušťky 2mm, zatímco pro zařízení o menším výkonu stačí tloušťka 1mm. Jinak je tlakový uzávěr pro obě zařízení shodný. Působením tlakové vlny nebo při nadměrné dodávce filtrovaného atmosférického vzduchu do úkrytu se klapka vychýlí a uzavře přívod vzduchu. Vlastní tlakový uzávěr tvoří dřevěný rámeček, do jehož vnitřního čtvercového otvoru je vklížena dřevěná vložka. Vložka je na vnitřní straně šikmo seříznuta. Seříznutí tvoří dosedací plochu klapky. Klapka je zavěšena k horní vnitřní stěně rámečku pryží, kůží nebo textilem. K rámečku je přišroubováno víko s výstupním hrdlem pro napojení vnitřní části sacího přívodu.
Tlakový uzávěr přívodu vzduchu má v rozích vyvrtány otvory pro připevňovací šrouby. Osazuje se šrouby na zeď, stěnu nebo obložení úkrytu v místě vyústění sacího přívodu a to z vnitřní strany úkrytového prostoru. U úkrytů jednoduchého typu zazděnými kotevními šrouby. U většiny polních úkrytů se osazení tlakového uzávěru provádí šrouby prostrčenými otvory ve stěně nebo obložení úkrytových prostorů.
Vnitřní část sacího přívodu
Tato část slouží k propojení tlakového uzávěru a improvizovaného protichemického filtru. Je volně vedena úkrytovým prostorem. Zhotovuje se z kouřových trub, které jsou k dispozici. v případě využívání továrně vyráběného kolektivního filtru typu KF-200 je třeba tuto část sacího přívodu zřídit z kouřových trub o průměru 112mm a při využívání filtrů typu KF-100 nebo KF-75 z kouřových trub o průměru 100mm. Délka a tvar sacího přívodu se volí dle potřeby (závisí na dispozičním situování pískového předfiltru a protichemického filtru). Jednotlivé kouřové trouby a kolena jsou do sebe zasunuty asi 50mm, a to po směru prpoudění vzduchu. Nejdelší rovná trouba je uprostřed opatřena nátrubkem pro případné měření odporu filtrační vrstvy pískového předfiltru. Veškeré příčné a podélné spoje sacího přívodu jsou utěsněny tmelem a ovinuty pruhy plátna asi 5cm širokými a namočenými ve fermežové barvě. Celý sací přívod je zevnitř i vně natřen.
Improvizovaný Protichemický Filtr
Tento filtr se vyrábí z prken o tloušťce asi 20mm. Je řešen jako dřevěná skříň. Uvnitř skříně je přepevněn dřevěný rošt pokrytý drátěným pletivem s oky 1x1mm a na něm umístěny dvě filtrační vrstvy. Spodní vrstvu tvoří 75mm vysoká vrstva aktivního uhlí, horní vrstva vysoká 140mm je ze suchých dřevěných pilin. Spáry mezi prkny a stěnami skříně jsou zatmeleny. Jednotlivé stěny (včetně víka a dna) jsou vytmeleny, napuštěny fermeží a z vnitřní strany polepeny papírem. Vnitřní i vnější plochy filtru jsou opatřeny nátěrem syntetické barvy. K jeho dnu jsou přibity dva trámky o rozměrech asi 80x80mm. Víkem filtru prochází vstupní hrdlo vyrobené z kusu kouřové trouby, je utěsněno tmelem a motouzem. Vstupní hrdlo slouží k připojení vnitřní části sacího přívodu. Pod vstupním hrdlem uvnitř filtru jsou k víku symetricky připevněny dva ocelové držáky a k nim je přišroubována dřevěná rozptylovací deska. Ve středu spodní částti jedné stěny (55mm nad dnem) je zřízen vstupní otvor filtru, který je určen pro vsunutí sacího nástavce ventilátoru.
Každý improvizovaně vyrobený protichemický filtr musí být podroben zkoušce plynotěsnosti. Zkouška se provede takto:
Vstupní otvor se vzduchotěsně uzavře a také na výstupní otvor se připevní dřevěná destička s těsněním nebo pryžová destička. V destičce jsou vyvrtány dva otvory. vsuneme do nichskleněné trubičky o vnějším průměru asi 8mm a v místě průchodu destičkou je utěsníme. K jedné trubičce připevníme pomocí gumové hadičky skleněnou "U" trubičku, opatřenou milimetrovým dělením a naplněnou vodou, aby se hladina v obou částech "U" trubičk ustálila na nule. Druhou trubičkou pak vháníme do skříně filtru vzduch tak dlouho, až přetlak vychýlí hladinu vody v "U" trubici o 100mm. Pak palcem trubičku kterou vháníme vzduch ucpeme. Měřítkem pro posouzení plynotěsnosti je doba poklesu přetlaku ze 100mm vodního sloupce na nulu. za dobstatečně těsný lze považovat filtr, u kterého vnitřní přetlak 100mm vodního sloupce neklesne na nulu dříve než za 10 vteřin. Není-li filtr dostatečně těsný, nesmí se použít! Před použitím musí být všechnynetěsnosti odstraněny.
improvizovaný protichemický filtr je důležitou součástí IFVZ. Proto se při jeho zhotovování musí postupovat velmi pečlivě. Hlavně vrstva aktivního uhlí musí být řádně utěsněna a vrstva pilin vydatně stlačena. Filtrační vrstvy nutno setřásat a stlačovat postupně po částech.
Ventilátor
Se používá k vhánění fitrovaného vzduchu do úkrytu. Jedná se o speciální ventilátor V/III s přívodem vzduchu napojeným na výstupní otvor IPF a vývodem filtrovaného vzduchu na vrchu ventilátorové skříně, ve vývodu se nachází jednoduchý průtokoměr. Pohonou jednotkou je zde upravené jízdní kolo, jehož zadní pneumatika se těsně dotýká třecího kotouče ventilátoru a při šlapání uvádí ventilátor do pohybu (lze využít i klínovou řemenici a elektromotor s regulací výkonu). Můžeme využít i ventilátor ERV-49 popř. RV-49 ze soupravy FVKP.
Odvod vzduchu
Tyto elementy se vyrábějí a osazují pouze u úkrytů jednoduchého typu, které mají protiplynovou předsíň, a to na dveře u vchodu do úkrytu.
Plynotěsný uzávěr odvodu vzduchu slouží k plynotěsnému uzavření otvoru ve vnitřních dveřích (o rozměru 50x50mm) v případě nutnosti izolace úkrytu od vnější atmosféry. Tlakový uzávěr odvodu vzduchu je klapkového systému a samočinně zabraňuje vniknutí tlakové vlny do prostoru úkrytu.
Plynotěsný uzávěr se osazuje ve spodní třetině vnitřních dveřích tak, aby byl ovladatelný z úkrytu. Tvoří jej dřevěná deska a těsnění z měkké pryže. Ke dveřím je uzávěr připevněn čtyřmi šrouby.
Tlakový uzávěr se osazuje v horní třetině vnějších dveřích z vnější strany. Skládá se z dřevěné klapky, která je připevněna k měkké pryži. Pryž tvoří těsnění klapky a současně její závěs. Je připevněna ke dveřím nad otvorem 50x50mm. Pod otvorem je připevněno pero tloušťky 0,7mm, které při normálních podmínkách filtroventilace přidržuje klapku ve vychýlené poloze. Působením tlakové vlny klapka uzavře otvor ve dveřích a pero ji přidržuje v uzavřené poloze. Aby nedošlo k poškození klapky závěsu nebo pera působením tlakové vlny z boku, je na dveřích připevněn dřevěný rámeček, takže klapkový systém vytvořený těmito součástmi je uvnitř rámečku. Otvor v rámečku je vhodné krýt drátěným pletivem pro zabránění zanesení klapkového systému.
Použití továrně vyrobených kolektivních protichemických filtrů
Použití těchto filtrů v IFVZ vyžaduje navíc výrobu součástí, které jsou třeba k důkladnému propojení filtru se sacím přívodem a ventilátorem. Jinak se tato zařízení jako celek shodují s těmi, u kterých jsou použity improvizované filtry. Rozdíl je pouze v odlišném osazení protichemických filtrů a ventilátorů na základové desce. Při použití filtrů KF-100 a KF-75 je třeba zhotovit nástavec pro vstupní hrdlo filtru, nástavec na výstupní hrdlo filtr, přechodový kus průměrů 100/55mm, 2 kusy těsnění tvaru mezikruží (průměrů 150/102mm) tloušťky 4mm a 2 příruby z ocelového plechu tloušťky minimálně 3 mm (rozměry mezikruží shodné s tesněním).
Výroba IFVZ
Výroba jednotlivých dílů a montáž IFVZ musí být prováděny pečlivě, protože zařízení je určeno pro ochranu zdraví, popřípadě i životů většího počtu ukrývaných osob. Doporučuje se při výrobě a montáži věnovat dostatečnou pozornost plynotěsnosti elementů a spojů. Při dodržení průměrné kvality jednotlivých dílů a součástí je zaručena spolehlivá funkce a provoz IFVZ, které podstatně zvyšuje a rozšiřuje ochrannou hodnotu úkrytů všech typů.
Zemní filtr
Ve VÝJIMEČNÝCH případech materiálového nedostatku lze výrobu IFVZ podstatně zjednodušit. Namísto improvizovaného protichemického filtru a pískového předfiltru budujeme filtr jen jeden a to vně úkrytových prostor a pouze v soudržné zemině. Tzv. zemní filtr tvoří čtvercová jáma asi 1 metr hluboká. Dno jámy se se musí ještě trychtýřovitě snížit o 30 až 50cm a mírně vysypat štěrkem. Do trychtýře vyústíme sací přívod a celý trychtýř přikryjeme odolným roštem. Na rošt umístíme první náplň filtru a to asi 10cm silnou vrstvu proutí nebo větví a slabou vrstvu slámy. Na tento podklad dáme 25cm vrstvu předem připraveného dřevěného uhlí a na ni stejnou vrstvu hašeného vápna. Zbytek jámy vyplníme vrstvami mírně vlhké hrudkovité hlíny (lesní hlína nebo hlína, která je pod drnem). Hlínu dáváme ve vrstvách po 15cm, každou vrstvu lehce upěchujeme. Lepší je použít místo hlíny rašelinu. Filtr chráníme proti povětrnostním vlivům a lehčím zásahům bedněním pokrytým lehce udusanou vrstvou jílu a zemním nakrytím. Vzduch přichází do filtru po stranách otvory, prochází filtrem a ze spodní části filtru pokračuje dále do IFVZ a do úkrytu. Při prvních 10 minutách provozu IFVZ je třeba aby si ukrývané osoby ponechaly nasazené prostředky na ochranu dýchacích cest a vyčkaly dokud nebude pomocí průkazníku prokázáno že vzduch vstupující do úkrytu je zbaven veškerých škodlivin.
Příprava dřevěného uhlí pro zemní filtr
Uhlí připravujeme tak, že je rozžhavené hasíme bez přístupu vzduchu (v hranicích nebo jámách), poté je rozdrobíme na malé kousky a ty zbavíme přesypáváním přes síto prachu. Uhelný prach který nám zbyde je možno využít na wc pro zasypání výkalů.
Prachový filtr
V případě že potřebuje zajistit ochranu pouze proti radioaktivnímu zamoření (většinou v strategicky nedůležitých obcích zasažených pouze radioaktivním spadem) lze IFVZ vybavit pouze prachovým filtrem. Stavbu IFVZ podstatně zjednodušujeme, nestavíme pískový předfiltr ani tlakový uzávěr. Využíváme ventilátory libovolného typu. Prachový filtr se vkládá u ventilátorů umístěných uvnitř úkrytu do sacího potrubí a u ventilátorů umístěných vně úkrytu do výtlačného potrubí před vstupem do úkrytu.
- Pro tyto účely lze použít:
- průmyslový prachový filtr s využitím filtračních rohoží typu Firon, popřípadě kovových vložkových filtrů smáčených olejem apod.;
- improvizované filtry s filtrační náplní tvořenou škvárou, pískem, slámou apod.
Využití FVKP
Filtroventilační zařízení FVKP (a jeho modifikace FVKP-M 1, FVKP-M 1-E, FVKP-M 2) je možné používat k dodávání filtrovaného i nefiltrovaného vzduchu do úkrytu. Jeho výkon (FVKP-M 1 a FVKP-M 1-E) je 100 m3 filtrovaného vzduchu za hodinu (FVKP-M 2 má výkon 150 m3/h).
Doplňují se jen tlakovými elementy a zajišťují se potřebné úpravy s maximálním využitím dosavadních dílů a součástí. K doplnění sestavy se používá pískový předfiltr a tlakový uzávěr přívodu vzduchu z IFVZ. Na obrázku je znázorněna základní sestava využití filtroventilačního zařízení FVKP-M 1-E, v úkrytu jednoduchého typu; z původní sestavy se použije ventilátor, kolektivní filtry FP-50, veškeré propojovací potrubí a těsnění. Propojovací potrubí se používá v dosavadním provedení nebo se dle potřeby upraví a zkompletuje. Jako podstavec poslouží např. bedna od soupravy FVKP (značená jako "bedna č. 2"), naplněná asi 40 cihlami, kamením, štěrkem, pískem nebo jiným materiálem o hmotnosti asi 250 kg (nebo bedny od kolektivních filtr FP-50 - viz. obrázek). Víko bedny je uzavřeno závěry a přibito po obvodu hřebíky. Víko dále upravíme připevněním ocelové podložky pro ventilátor ze soupravy FVKP. Na takto upravenou bednu se osadí ventilátor a přišroubuje šrouby. Umístí se tak, aby ho bylo možné při provozu dobře obsluhovat dvěma osobami. Ventilátor však může pohánět i jedna osoba (u verzí FVKP-M 1-E a FVKP-M 2 ventilátor primárně pohání elekromotor typu FJ3H82Z).
Protichemické filtry se spojí hrdly k sobě do kolony a dle potřeb se podloží dřevěnými hranoly. Filtry jsou jinak díky své vlastní váze dostatečně stabilní a není třeba žádných dalších úprav pro jejich osazení. K utěsnění vstupního a výstupního hrdla filtrů se používají dosavadní pryžová mezikruží.
Propojení jednotlivých částí sestavy a celková montáž se provádí podle dříve popsaných zásad.
Při montáži je třeba dbát těchto připomínek:
Při uspořádání filtroventiačního zařízení s využitím FVKP musíme přihlížt k úspoře místa a hlavně k možnosti pohonu ventilátoru dvěma osobami; to vyžaduje aby osa ventilátoru byla alespoň 800 mm od zdi.
Druhá část sacího přívodu se zásadně sestavuje z dílů ze soupravy FVKP. Trubka za tlakovým uzávěrem přívodu vzduchu se musí opatřit nátrubkem pro měření odporu filtrační vrstvy pískového předfiltru. Po kontrolní zkoušce a uvedení zařízení do provozu se překontroluje odpor pískového předfiltru a dle potřeby seupraví na odpor 40 mm vodního sloupce. Po zkoušce se nátrubek zazátkuje.
Před uvedením filtroventilačního zařízení do provozu se musí namazat čelní soukolí převodové skříně. K tomu se používá olej z nádobky, která je příslušenstvím ventilátoru filtroventilačního zařízení FVKP. Pro mazání převodových kol je v horní části převodové skříně ventilátoru otvor se zátkou. Používají se běžné mazací oleje.
Jestliže dno pískového předfiltru je v rovině podlahy úkrytu nebo v menších výškových rozdílech, využije se k propojení s tlakovým uzávěrem přívodu vzduchu dolní vstupní hrdlo kolektivního protichemického filtru FP-50. V ojedinělých případech se může stát, že umístění filtroventilačního zařízení a jeho jednotlivých částí neumožní zhotovení krátké druhé části sacího přívodu, neboť nepostačí propojovací potrubí z příslušenství FVKP. Ve zdůvodněných případech je povoleno použít kouřovou troubu, je však nutné postupovat podle návodu uvedeného výše.
Po montáži je nutné uvést celé filtroventilační zařízení do zkušebního provozu a překontrolovat těsnost. Dělá se to obdobně jako u IFVZ. Obdobná je i údržba a bojový provoz.
Provoz a údržba IFVZ
Zkušební provoz
Po montáži a vybudování celého IFVZ se provede zkušební provoz a zkouška těsnosti. Před zahájením zkušebního provozu se zkontroluje správnost a kvalita pískového předfiltru a namontovaného zařízení (správnost osazení součástí, stabilita, pevnost spojů, upevnění dílů, správnost dotyku třecího převodu, čistota a volnost pohybu měřiče množství dodávaného vzduchu.).
Po kontrole se uvede zařízení do provozu a zjistí se:
- je-li zařízení schopno dodávat určené množství vzduchu (40 m3/h, 80 m3/h);
- potřebný počet otáček na šlapkách jízdního kola k dosažení jmenovitého výkonu zařízení;
- velikost námahy při pohonu ventilátoru a nejvhodnější oba pro střídání obsluh;
Dostatečná těsnost IFVZ je hlavním předpokladem k tomu, aby plnilo daný účel. Těsnost se zjišťuje při provozu zařízení a to u:
- jednotlivých spojů a propojovacích součástí;
- tlakového uzávěru přívodu vzduchu a jeho osazení na stěnu úkrytu;
- druhé části sacího přívodu;
- propojení protichemického filtru s ventilátorem;
Při pohonu ventilátoru vzniká uvnitř jednotlivých dílů IFVZ vzhledem k okolnímu prostředí vlivem odporu pískového předfiltru mírný podtlak. Při kontrole těsnosti se zjišťuje přisávání vzduchu poslechem, hmatem, plamenem svíčky, kouřem z cigarety, mydlinkovou vodou apod.
Údržba
Po zkušebním provozu a zkoušce těsnosti se odstraní všechny zjištěné závady a nakonzervují se části které nebyly opatřeny povrchovou ochranou (plechy, šrouby, objímky ventiátoru atd.).
U většiny úkrytů, hlavně u polních úkrytů, je nutné předpokládat vysokou vlhkost prostředí. Ta bude mít nepříznivý vliv na stálost kvality jednotlivých dílů IFVZ. K zajištění stálé a spolehlivé provozuschopnosti jsou nutné pravidelné prohlídk a údržba jak celého zařízení tak jednotlivých dílů. Termíny prohlídek stanoví podle potřeby velitel úkrytu.
Při prohlídce a kontrole se zjišťuje:
- stav pískového předfiltru:
- zaprášení nebo znečištění horní části filtrační vrstvy písku;
- neporušenost obvodového zdiva (pouze u pískového předfiltru budovaného uvnitř budovy);
- neporušenost nakrytí a dostatečná ochrana proti povětrnostním vlivům (u pískových předfiltrů vybudovaných vně budov);
- stav ventilátoru:
- správná funkce měřiče dodávaného množství vzduchu;
- pevnost třecího kotouče;
- snadnost otáčení oběžného kola;
- dostatečné promazání ložisek;
- nenaráží-li oběžné kolo na stěny skříně;
- těsnost zařízení a jednotlivých hlavních dílů;
- stav pneumatiky hnacího kola;
- správnost dotyku pneumatiky hnacího kola s třecím kotoučem ventilátoru;
- stav povrchové ochrany jednotlivýchh dílů a součástí zařízení;
- stav elementů pro odvod vzduchu (pokud jsou usazeny):
- možnost plynotěsného uzavření uzávěru (vnitřního);
- správnost funkce klapky tlakového uzávěru;
- údaje zjišťované při zkušebním provozu (množství, počet otáček, námaha a čas);
- odpor pískového předfiltru.
Veškeré tyto informace se musí zapsat do knihy údržby IFVZ (postačí školní sešit). Zjištěné závady je nutné odstranit.
Bojový provoz
Při bojovém používání úkrytu se zabudovaným IFVZ bude velitel úkrytu dávat osobám pověřeným obsluhou zařízení pokyny podle venkovní situace akvality, popřípadě čistoty vzduchu uvnitř úkrytu. Dodáváme-li pomocí IFVZ do úkrytu venkovní atmosférický vzduch, hovoříme o provozu "filtroventilace". Není-li do úkrytu venkovní vzduch dodáván, hovoříme o provozu "izolace".
Provoz "filtroventilace" se bude používat při obsazení úkrytu vždy, pokud ho nebude nutné z důležitých důvodů přerušit.
Provoz "izolace" se použije v těchto případech:
- při neznámé bojové situaci v okolí úkrytu;
- při jakémkoliv útoku v blízkosti úkrytu (bombardování, zamoření);
- při vysoké prašnosti venkovního vzduchu (vzniklé např. destrukcí budov);
- vypukne-li v blízkosti pískového předfiltru požár a je nebezpečí, že nasávaný venkovní vzduch bude obsahovat kysličník uhelnatý;
- při znečištění píkového předfiltru, kdy venkovní vzduch nelze nasávat;
- provádí-li se oprava nebo výměna některého dílu zařízení;
Elementy pro odvod vzduchu musí být při provozu "izolace" uzavřeny. Maximální délka provozu "izolace" závisí na velikosti obestavěného prostoru úkrytu a na počtu ukrývaných osob. Vypočítá ji velitel úkrytu při zahájení bojového provozu.
Při provozu "filtroventilace" je třeba kontrolovat:
- čistotu dopravovaného vzduchu do úkrytu;
- stabilitu zařízení astavupevnění hlavních dílů;
- množství dodávaného vzduchu a správnou funkci měřiče množství vzduchu;
- velikost námahy při pohonu ventilátoru;
- správný chod ventilátoru (podle jeho hlučnosti a stejnoměrnosti chodu);
- stav pneumatiky hnacího kola;
- správnost dotku třecího převodu;
- správnou funkci elementů pro přívod vzduchu;
- těsnost zařízení jednotlivých dílů;
- správné polohy elementů proodvod vzduchu (pokud jsou osazeny);
O bojovém provozu je vhodné vést písemný záznam (provozní kniha IFVZ). V ní je třeba uvádět veškeré okolnosti souviející s rovozem IFVZ. Důležitý je clkový počet provozních hodin, a to pro posouzení opotřebení součástí pro dopravu vzduchu, určení stupně zanešení nebo zamoření filtračních částí atd.
Při bojovém provozu je třeba zachovat klid a omezit pohyb všech ukrývaných osob na nejnutnější míru.
Ukončení bojového provozu a odchod ukrývaných osob se provede na rozkaz a podle pokynů velitele úkrytu.po opuštění úkrytu se úkryt důkladně vyvětrá pomocí IFVZ a zkontroluje se připravenost tohoto zařízení pro další bojové použití.
Před tlakovou vlnou, světelným zářením, pronikavou radiací a radioaktivním zamořením mohou zabezpečit dobrou ochranu i jednoduché jámy a úkryty zákopového typu. Tak např. stěny jednoduchého okopu chrání před přímým účinkem světelného záření a vrstva zeminy značně zeslabuje dávku pronikavé radiace. Osoby v takovém jednoduchém okopu jsou chráněny i před přímým účinkem tlakové vlny. V otevřeném terénu by musel být jednotlivec až dvakrát dále od místa výbuchu (epicentra), aby byl stejně bezpečně ochráněn jako v jednoduchém okopu.
Pochopitelně podstatně dokonalejší ochranu poskytují polní úkryty. Tuto skutečnost potvrdily i atomové údery na japonská města Hirošima a Nagasaki, kde obyvatelstvo ukryté v polních úkrytech několik set metrů od epicentra zůstalo naživu, zatímco v podstatně větších vzdálenostech od místa výbuchu u volně pohybujícího se obyvatelstva docházelo ke ztrátám.
Polní úkryty poskytují ukrývaným osobám ochranu proti účinkům tlakové vlny, pronikavé radiaci a tepenému záření jaderných zbraní. Je-li vybaven improvizovaným filtroventilačním zařízením, chrání ukrývané i před zamořením radioaktivním spadem, bojovými chemickými látkami a bojovými biologickými látkami. Současně poskytuje ochranu před střepinami konvenčních zbraní a před účinky zápalných nebo jiných pum malé hmotnosti při přímém zásahu. Ochrana kterou polní úkryt poskytuje, závisí na použitém materiálu a na kvalitě provedených prací.
Polní úkryty musí splňovat tyto požadavky:
- odolnost proti přetlaku v čele tlakové vlny 0,05 MPa
- dostatečná ochrana proti pronikavé radiaci
- odolnost proti částem letících trosek, střepinám trhavých pum a proniknutízápalných a jiných pum do hmotnosti 3 kg při přímém zásahu úkrytu
- konstrukce vybudována z místního materiálu
- veškeré dřevěné části musí být zbaveny kůry a pokud možno naimpregnovány
- dobré dispoziční řešení
- vchod umožňující snadné a rychlé obsazování úkrytu
- jednoduché ale účinné odvodnění
Polní úkryty rozlišujeme podle jejich konstrukce, zapuštění stavby do terénu a podle počtu ukrývaných osob.
Podle konstrukce výstavby rozeznáme v podstatě typy polních úkrytů:
- z hatí v kombinaci se dřevem různých profilů;
- celohaťové;
- z pytlů naplněných pískem nebo písčitou zeminou;
- z prostého betonu;
- ze železobetonových trub;
- z cihelných bloků a železobetonových prefabrikátů;
- z železobetonových prefabrikátů a dřeva;
- ze železničních pražců v kombinaci s kulatinou různých profilů;
- z fošen, hranolů, kulatiny a prken;
- z kolejnic (nebo z různých ocelových nosičů) a dřeva;
- z prostého betonu a cihel;
- z prken nebo z tyčových plotů;
Tato řada typů polních úkrytů dává velké množství pro využití v podstatě všech materiálů z místních zdrojů. Zároveň umožňuje i kombiinaci různých materiálů při výstavbě úkrytů
Podle zapuštění polního úkrytu do terénu rozeznáváme polní úkryty, které jsou celé pod terénem a polní úkryty polozapuštěné.
Polní úkryty polozapuštěné vyžadují kvalitnější konstrukci stavby i větší množství zeminy na násyp. Budou se stavět v těch místech, kde pod povrchem terénu je v malé hloubce skála nebo tvrdá zemina, dále v terénu s vysokou hladinou spodní vody (v blízkosti vodních toků, rybníkůů, bažin apod.). Hladina trvalé spodní vody nesmí být zaměňována za hladinu povrchové vody, která v období dešťů nateče do různých terénních prohubní, kde setrvá i po několik týdnů. V různých takto vzniklých malých rybníků bývá jílovitá zemina, která těžko propouští vodu. Laici mnohdy zaměňují hladinu povrchové vody za hladinu spodní vody, a tím vyřazují značná území jako nevhodná pro budování polních úkrytů. Hladina spodní vody může být minimálně 20cm pod povrchem dna polního úkrytu, přičemž musí být provedena opatření pro zpevnění dna (podlahy) úkrytu.
Do kategorie polních úkrytů jsou zahrnovány úkryty zákopové a jednoduché štolové úkryty, které se budují svépomocí obyvatelstva. U těchto štolových staveb je nutno vzít v úvahu velkou obtížnost prací, potřebu odborných znalostí a značnou spotřebu výdřevy. Výstavba se proto doporučuje jen v ojedinělých případech, ve vhodném terénu a pod odborným vedením. Je vhodné využít pro stavbu, jeskyně nebo opuštěné štoly, které se upraví. Takto zvolené prostory pro budování jednoduchých štolových úkrytů zrychlí celý postup výstavby. V místech, kde jsou opuštěné štoly, budou v mnoha případech i horníci, kteří mají dostatek praktických zkušeností k přizpůsobení těchto prostorů k úkrytovým účelům.
Nejvýhodnější velikost polních úkrytů je pro 50 osob. Úkryty budované pro tento počet obyvatel umožňují ve většině případů dvouřadé obsazování (tj. lavice jsou po obou podélných stranách úkrytu). Dvouřadé obsazení úkrytu zkracuje délku stavby, vyžaduje menší množství výkopových prací a menší spotřebu stavebního materiálu.
Rozhodující pro volbu úkrytu s jednořadým nebo dvouřadým obsazováním je vždy materiál, který je k dispozici pro výstavbu. Polní úkryt, ve kterém jsou lavice po obou stranách, je asi o 1/3 širší než úkryt jednořadý. Bude tedy mít větší šíři stropu, a protože stropní překlady jsou ve většině případů kladeny na šíř, budeme potřebovat delší stropní prvky.
Musíme si ještě zmínit úkryty, které budou budovány pro menší počet než 25 osob. V mnoha případech (především v obcích a osadách) budou tyto malé úkryty jediným možným způsobem kolektivní ochrany obyvatelstva. Avšak neměly by být menší než pro 10 osob. Ve městech by pak tyto malé stavby polních úkrytů měly být povolovány pouze ve výjimečných případech.
Jednoduchá konstrukce polních úkrytů umožňuje obyvatelstvu jejich rychlé vybudování. Jedním z nepodstatných nedostatků polních úkrytů je omezená doba jejich životnosti, jako je tomu u všech zemních staveb ze dřeva. Je však nutno poukázat na skutečnost, že poměrně jednoduché způsoby izolace a impregnace dřeva prodlužují životnost těchto zemních staveb na několik let. Konstrukce polních úkrytů, pokud jsou prováděny ze dřeva, umožňují však poměrně snadné opravy.
To ovšem neznamená, že by polní úkryty měly být budovány pouze ze dřeva. Možností řešit konstrukce těchto staveb i z jiných materiálů je celá řada. Ve většině případů tyto jiné stavební prvky výrazně prodlužují životnost stavby a ochranné vlastnosti polních úkrytů.
Úkryty polního typu se mají budovat ve městech, v obcích, osadách, v průmyslových podnicích, v blízkosti nádraží apod. Většinou se budou budovat v těch částech měst a obcí, kde převládá nízká zástavba nebo kde není ve stávající zástavbě dostatek vhodných prostor pro vybudování úkrytů jednoduchého typu. V těchto místech budou polní úkryty budovány v parcích, na volných prostranstvích, náměstích, dvorech, návsích, v zahradách apod. Aby úkryty nebyly zavaleny troskami při eventuálním zřícení budovy, má být dodržena minimální vzdálenost polního úkrytu která je stanovena vzorcem pro (výpočet nezvalitelného prostoru).
Dodržení této zásady je především platné při budování polních úkrytů ve městech a v průmyslových objektech. Polní úkryty se nesmějí budovat v blízkosti skladů s výbušnými nebo zápalnými látkami. Nejmenší vzdálenost od skladů a provozoven pracujících s lehce zápalnými látkami je 50m. Nejmenší vzdálenost od skladů a provozoven, ve kterých se pracuje s výbušninami, je 100m. Vzdálenost polních úkrytů od hlavních vodovodních a plynovodních řádů je nejméně 10 metrů. Při situování polních úkrytů v terénu je třeba dodržet zásadu, aby doběhová vzdálenost nepřekročila 200 metrů.
Zásady dispozičního řešení polních úkrytů
Dispozičním řešením polního úkytu rozumíme především půdorysné členění úkrytového prostoru. Bude se vždy skládat z prostoru pro ukrývané a vstupní části (vchodu). U polních úkrytů s kapacitou větší než 25 osob se doporučuje zřídit jednoduchý suchý záchod (nádoba která se po naplnění fekáliemi vynáší). Záchod se doporučuje zřídit v blízkosti vchodu a oddělit jej od úkrytového prostoru jednoduchou příčkou. Záchod může být umístěn i mimo prostor pro ukrývané, tj. v prostoru vstupní části; musí být pak přístupný z malé předsíňky, ze které bude rovněž přístup do úkrytového prostoru. Nad předsíní i záchodovým prostorem musí být stropní konstrukce stejné odolnosti jako stropní konstrukce nad úkrytovým prostorem. V záchodu musí být nádoba s chlorovým vápnem, pískem nebo popelem k zasypání fekálií.
Rozměry prostoru pro ukrývané se určujípočtem ukrývaných osob a dle toho, za je úkryt pro jednořadé nebo dvouřadé obsazovaní. Pro jednu osobu je třeba počítat s maximálními rozměry sedadla 40x45 cm, přičemž 40 cm je hloubka sedadla a 45 cm je šířka sedadla. Délka úkrytového prostoru pro 25 ukrývaných při jednoduchém obsazení je asi 12-13 metrů, při dvouřadém obsazení asi 7-7,5 metrů. Délky úkrytového prostoru pro 50 osob jsou dvojnásobné.
Zalomení úkrytového prostoru do pravého úhlu se v úkrytech určených pro méně než 50 osob neprovádí vzhledem k obtížné konstrukci stropu. Pokud budou budovány úkryty pro více než 50 osob, musí být dobře zvážena nutnost tohoto zalomení. V důležitých městech a objektech je toto zalomení nutné - úkrytový prostor je pak členěn do dvou oddělených částí. Mezi oběma prostory se pak doporučuje zřídit místnost pro umístění improvizovaného filtroventilačního zařízení, popřípadě i záchodové prostory. Provedení stropní konstrukce v zalomení těchto větších úkrytů však vyžaduje spolupráci s odborníkem.
Světlá šířka úkrytového prostoru se určuje ve výši 1 m nad podlahou (dnem) úkrytu. Pro jednořadé obsazení se volí světlá šířka 90-120 cm, pro dvouřadé obsazení se tato šířka pohybuje od 130 do 150 cm. Světlá výška úkrytu je asi 180-210 cm. Světlou výšku měříme od podlahy po spodní líc stropní konstrukce.
Ve většině případů nebudou stěny úkrytu kolmé ke stropu, ale profil výkopu bude tvořit lichoběžníkový obrazec, jehož spodní základna (podlaha úkrytu) bude užší než hořejší základna. Sklon stěn výkopu bude především určovat druh zeminy, ve které je výkop prováděn.
Výkopové práce
Výkopové práce budou v podstatě shodné při budování všech typů polních úkrytů. U většiny polních úkrytů půjde o běžné výkopové práce ve volném terénu, jako jsou provádny při výkopech kanalizace, odvodňovacích kanálů a rýh, při stavbě základů pro obytné domy apod.
Podle velikosti úkrytu, to je podle předem zpracované výkresové dokumentace a situačního plánu, se vytyčí a vykolíkuje půdorys polního úkrytu. Výkop pro polní úkryt se bude nejčastěji provádět ručně, pouze v ojedinělých případech bude použit bagr či jiný mechanizační prostředek.
Před vlastním prováděním výkopových prací je nutno sejmout drny, které se později (při provádění dokončovacích prací) použijí na pokrytí násypu. Drny se sejmou na větší ploše než je půdors úkrytu, a to asi o 1,5 m dále na každou stranu od okraje výkopu. Tyto drny se srovnají d hranic rozměrů 1x1 m vzdálených asi 5 m od okraje výkopové jámy, aby nepřekážely při prováděných prcích. hranice z drnů musí být zláště v letních měsících prolévána (kropena) vodou, aby tráva neuschla. Stěny výkopu mají být pokud možno svislé. Tuto práci si usnadníme tím, že budeme stěny ihned obládat.Při organizování výkopových prací je výhodné použít proudové metody, tj. vytvořit pracovní skupiny nejlépe po čtyřech až šesti pracovnících, přičemž každá skupina pak provádí stejnou práci, např:
- první pracovní skupina snímá drny a odstraňuje humus;
- druhá pracovní skupina provádí výkop prvního pracovního záběru;
- třetí pracovní skupina provádí výkop druhého pracovního záběru atd.
Ve větších hloubkách bude výška prcovního záběru vždy menší pro horší rozpojitelnost zeminy i pro namáhavější výhoz zeminy. V průměrně rozpojitelné zemině je možno požadovanou výšku výkopu polního úkrytu zvládnout pěti pracovními skupinami. Tento způsob proudově prováděných výkopových prací je výhodný především při budování úkrytů o kapacitě 50 a více osob nebo u většího množství menších úkrytů, které nejsou od sebe příliš vzdáleny. Uvedená pracovní metoda umožňuje dobrou organizaci a rychlý postup prací.
U menších výkopových prací je pak výhodné zmenšit počet pracovníků jedné skupiny. výkop může zřizovat i jedna skupina a pracovní záběry provádět terasoviě v podobě schodů. Přibližné rozměry výkopu jsou patrny z obrázků výše, tyto optimální rozměry polního úkrytu určují i množství zeminy, kterou bude nutno vykopat. U úkrytů plně zapuštěných do terénu pro 25 osob s jednořadým obsazením se bude kubatura zeminy pohybovat okolo 38 m3, u stejného úkrytu při dvouřadém obsazení okolo 27 m3.
Tabulka výkonostní normy na jednoho pracovníka
| Druh práce | Počet hodin | Požadovaný výkon |
| Nařezání drnu, naložení do koleček a srovnání do figur | 1 | 3 m2 |
| Výkop v zemině sypké | 8 | 1,6-2,5 m3 |
| Výkop v zemině středně kopné | 8 | 1,2-1,6 m3 |
| Výkop v zemině těžce kopné | 8 | 0,7-1,2 m3 |
| Výkop odvodňovacího kanálu pro odvodnění násypu | 3 | 8 bm (běžných metrů) |
| Urovnání dna výkopu | 1 | 20 bm |
| Provedení násypu | 8 | 3-3,5 m3 |
| Dusání násypu | 1 | 4-5 m2 |
Konstrukce stěn
Stěny výkopu ohraničující nejen budoucí úkrytový prostor, ale zároveň tvoří obvodový nosný prvek, na kterém spočívá vlastní váha stropní konstrukce a váha násypu. Tento obvodový nosný prvek musí unést značné zatížení. Na to se při navrhování a stavbě polních úkrytů zapomíná a je tendence podceňovat konstrukce stěn, popřípadě stěny úkrytového prostoru neobkládat.
Není možné tady popsat všechny konstrukce polních úkrytů a jejich výstavbu. Budeme se proto zabývat jen výstavbou nejběžnějších typů polních úkrytů.
Stavebním materiálem je proutí na výrobu hatí, vazací drát ⌀ 2-2,5 mm a minimální množství kulatiny a řeziva.
Příčné rozměry výkopu je nutno dodržet. S ohledem na použitý stavební materiál a na profil výkopu bude možno tento typ úkrytu používat pouze v soudržných zeminách.
Způsob výroby hatí je znázorněn na obrázku. Nejprve se vytyčí a vykolíkuje šbloa na vázání hatí. Jednotlivé rozměry jsou patrny z obrázku. K výrobě hatí se používají tenké větve a pruty tak, aby se silnější a slabší střídaly a pevnost haťového svazku byla přibližně v celé délce stejná. Hatě jsou svazovány ve vzdálenosti 10-15 cm vázacím drátem. Aby se svazky lépe svázaly, je nutné vždy před zavázáním drátem větve stáhnout konopným lanem. Průměrný profil haťového svazku je 13-15 cm. Pro výrobu hatí se nejlépe hodí březové, vrbové, jívové, olšové a lískové proutí bez drobných a suchých větviček. Pro snadnější osazování se vždy 3-4 svazy hatí k sobě sváží a svázané se osazují do výkopu. Podkovovitý tvar příčného profilu se musí bezpodmínečně dodržet. Násep je nutno provádět až do výše hotové klenby současně z obou stran, aby se dosáhlo rovnoměrného zatížení klenby.
Vstup je navržen šachtou se žebříkem. K obložení vstupu se použije vchodových hatí (bez dna); dveřní rám je osazen mezi svazky hatí. Polní úkryt z hatí je určen pro jednořadé obsazení a kapacita úkrytu je 10-12 osob. Budování tohoto úkrytu je velmi výhodné na venkově, kde je dostatek uvedeného stavebního materiálu.
Pro budování tohoto úkrytu se použijí železobetonové trouby ⌀ 180-200 cm. Při stavbě úkrytů pro malý počet ukrývaných je možné použít i menší profil, nejméně však 150 cm. Tyto trouby se osazují do výkopu buď pomocí rampy (Po této rampě se jednotlivé trouby spouštějí a osazují do výkopu lany.) nebo autojeřábu a spojují se do potřebné délky podle požadovaného počtu ukrývaných. Při osazování se nesmí trouby poškodit. Musí být osazovány do měkkého lože, tj. do písku nebo nakypřené zeminy, do které se trouba vlastní vahou zatlačí. Dveřní rám se osazuje mezi dvě trouby. Při použití dvou trub průměru 180-200 cm a dvouřadém obsazování dosáhneme kapacity 25 ukrývaných. Čelo trouby úkrytového prostoru zaslepujeme např. hranoly o minimálních rozměrech 10x10 cm, kulatinou ⌀ 10 cm apod. Vstup do úkrytu je navržen pomocí rampy.
Pro výstavbu tohoto polního úkrytu jsou vhodné různé železobetonové prefabrikáty používané při výstavbě obytných i průmyslových budov a dřevo různých profilů. Je výhodné použít pro osazování pouze takové prefabrikáty, jejichž hmotnost nevyžaduje použití stavební mechanizace.
Po vyhloubení výkopu se nejprve osadí (zatlučou) dřevěné stojky. Tyto stojky se vhorní části řádně rozepřou příčnými vzpěrami a improvizovaně se podélně vyztuží (zavětrují) prknem, které se na stojky přibije. Za tyto stojky se osadí tenčí stěnové prefabrikáty. Volný prostor mezi prefabrikáty a stěnou výkopu se postupně zasypává zeminou, kterou je nutno mírně dusat. Po osazení stěnových prefabrikátů se zatlučou další stojky které zhustí stávající síť stojek. Rovněž tyto nové stojky se pořádně rozepřou, a tím přitlačí na stěnové prefabrikáty. Improvizované zavětrování z prken se nahradí trvalým. Osazování stropních prefabrikátů se provádí ze silnějších a lépe armovaných stavebních prvků. Vchod do polního úkrytu je navržen rampou.
Hlavním stavebním materiálem jsou hranoly různých profilů nebo kulatina ⌀ 12-15 cm a prkna 3-4 cm silná, popřípadě tyčovina ⌀ 4 cm.
Tento typ polního úkrytu se buduje jako polozapuštěný (zapuštění musí dosahovat minimálně 150 cm), je vhodný v místech, kde je vysoká hladiny spodní vody popřípadě v těžce kopných zeminách. Nevýhodou tohoto typu je, že se musí navršit větší množství zeminy na násyp.
Po dokončení výkopových prací se nejprve ve stanovených osových vzdálenostech osadí předem zhotovené rámy z hranolů či z kulatiny. Tyto rámy se v rozích podélně vyztuží hranoly 10x10 cm nebo kulatinou ⌀ 12 cm. Vyztužení se musí přibít (přiskobovat ke každému rámu). Za tyto rámy se zasunuje obložení z prken 3 cm silných, popřípadě se na obložení použije jiný materiál (tyčovina, půlkuláče apod.). Volný prostor mezi obložením a stěnou výkopu se postupně zasypává zeminou, která se mírně zdusá. Obložení nad terénem musí být pevně přibito k jednotlivým rámům. Stejným způsobem se připevní prkna na stropní konstrukci, která jsou v tomto případě kladena na délku úkrytu, jelikož osová vzdálenost rámů je vždy menší než příčné rozpětí úkrytu. Stropní prkna mají být silnější než prkna na obložení stěn. Vstup je navržen schodištěm.
Polní úkryt z kulatiny různých profilů
Základním materiálem je kulatina a tyčovina různých profilů, z nichž je sestaven strop, stěny i podlaha úkrytu. Tento typ úkrytu bude velmi častý, protože stavební materiál bude nejspíš k dispozici. Ve spojení s různými prefabrikáty, ocelovými nosníky (I profily, kolejnice apod.) je možno docílit i žádoucí úspory dřeva.
Polní úkryt z hatí v kombinaci se dřevem různých profilů
Hatě se v tomto případě použijí jen na stropní konstrukci (v podstatě klenbu); stěny výkopu a dno se zajistí jiným vhodným způsobem např. dřevem různých profilů.
Polní úkryt z kolejnic (I, U či C nosníků) a ze dřeva různých profilů
Hlavním stavebním materiálem jsou kolejnice či nosníky, dlouhé nejméně 8 m, a dřevo různých profilů.
Polní úkryt ze železničních pražců v kombinaci s dřevem různých profilů
Hlavní stavební materiál jsou železniční pražce vyřazené pro stavební účely a dřevo různých profilů.
Polní úkryt z pytlů naplněných pískem nebo písčitou zeminou
Hlavním materiálem je silonové tkanivo nebo silnější celtovina. Z pytlů o celkové délce 220-230 cm se vytváří stropní konstrukce ve formě klenby. Výkopové stěny mohou být zajištěny rozmanitým způsobem.
Polní úkryt z fošen
Hlavním stavebním materiálem jsou fošny o tloušťce 5-7cm, prkna, kulatina ⌀ 10-14 cm, případně hranoly 10x10 až 12x12 cm. Přesné dodržení rozměrů kulatiny nebo hranolů není nutné. Menší rozměry však pokud možno nepoužíváme, protože by se snížila únosnost stropu a stěn úkrytu a tím i jeho odolnost.
Polní úkryt z cihlových bloků a železobetonových prefabrikátů
Zde je možno použít ještě různé kombinace s dřevěnými prvky. Jako základní materiál poslouží cihelné bloky a různé železobetonové prefabrikáty - podle toho, co máme k dispozici. Místo cihlových bloků je možno použít i bloky z lehčeného betonu (pórobeton, polystyrenbeton, pilinobeton, škvárobeton apod.). Pro velkou váhu železobetonových prefabrikátů je nutné při osazování použít mechanizaci, např. autojeřáb apod.
V příkladech konstrukce polních úkrytů byly úmyslně vybrány typy, jež zahrnovaly různé stavební materiály pro vlastní výstavbu a ukazovaly různé způsoby řešení vstupu do úkrytu a osazení do terénu. Z příkladů jsou patrné rozdíly v pracovních postupech při vlastní výstavbě. Použití jiných druhů materiálu na výstavbu polních úkrytů vyžaduje správnou aplikaci uvedených metod jak na konstrukci úkrytů, tak i na organizaci vlastní práce při výstavbě.
Čas potřebný pro výstavbu uvedených polních úkrytů do kapacity 25 osob by nemělpřesahovat 40-50 hodin čistého času při zapojení 20 pracovníků. Úkryty o kapacitě 50 ukrývaných budou vyžadovat dvojnásobný počet pracovníků. V tomto čase není zahrnuta doba pro přípravu materiálu k výstavbě a na jeho dovoz. Z olektivu pracovníků, kteří budou výstavbu polního úkrytu provádět, musí být vybrán nejschopnější pracovník, jenž bude veškeré práce organizovat a řídit.
Tabulka uvádí nejdůležitější výkonové normy některých prací.
| Druh práce | Počet pracovníků | Počet hodin | Požadovaný výkon |
| Obložení stěn úkrytového prostoru prefabrikáty včetně usazení stojek | 4-6 | 2 | 1 bm úkrytu |
| Osazování železobetonových stropních prefabrikátů (ručně) | 4-6 | 1-2 | 1 bm úkrytu |
| Osazování železobetonových trub do výkopu včetně úpravy styků dvou trub | 20 | 3-5 | 1 ks |
| Položení izolace z lepenky s případným srovnáním terénu před položeným lepenky | 2 | 1 | 8 m2 |
| Izolace z 10 cmvrstvy jílu | 2 | 8 | 10m2 |
| Nařezání proutí na výrobů hatí | 2 | 2 | 100 kg |
| Příprava zařízení k výrobě hatí - zřízení šablony | 2 | 2 | 1 šablona |
| Vázání haťové klenby - hmotnost 1 ks haťového svazku je asi 40 kg | 3 | 4 | 3 ks |
| Osazení haťové klenby včetně podélného svázání | 4 | 1 | 1 bm úkrytu = 7 ks svazků |
| Výroba dveřního rámu a dveří (včetně kování) | 2 | 8-12 | 1 ks |
| Osazení dveřního rámu | 6 | 1 | 1 ks |
| Výroba rámu z hranolů (kulatiny) včetně osazení nebo příprava stojek včetně rozpor | 1 | 1 | 1 rám |
| Obložení úkrytu tyčovinou | 6 | 1 | 1 bm úkrytu |
| Obložení stropu prkny | 2 | 1 | 1 bm úkrytu |
Vstup do polních úkrytů a nouzové výlezy
Vstup, popřípadě i nouzový výlez (pokud je budován) musí být vybudován tak, aby tlaková vlna nepronikla do prostoru pro ukrývané. Obložení stěn vstupu bývá zpravidla z podobného materiálu jako obložení stěn úkrytového prostoru. Vstupní část můžeme obkládat až po dokončení prostoru pro ukrývané. Tam, kde je vstupní část nekrytá. jsou sloupky jen zakotveny, protože by horní rozpěrky bránily vstupu do úkrytu. Sloupky se mohou případně zajistit vazacím drátem, kolíkem a zkrutným kolíčkem.
Každý polní úkryt pro 25 a více ukrývaných osob musí mít vchod ve formě schodiště nebo rampy. Sklon rampy má umožňovat rychlý a bezpečný přístup do úkrytu. Z těchto důvodů se doporučuje, aby byl sklon pod úhlem 30°, tj. na 1 běžný metr délky rampy asi 35 cm stoupání. Pro bezpečný sestup se doporučuje upevnit napříč rampy latě o ⌀ 5x5 (ve vzdálenosti asi 50 cm), které tvoří žebřík položený na dno rampy.
Pokud bude vstup do úkrytu proveden formou schodiště, může mít toto schodiště i větší sklon než rampa. Doporučuje se dělat našlápnutí schodů 25 cm široké a na výšku schodu 20 cm. Přední stěny schodů se zabezpečují prknem a dvěma kolíky, aby se rostlý terén nebo zemina nedrobily. Při zřizování těchto sestupů si ušetříme část práce na výkopu, avšak sestupování po příkrých schodech je pro starší a nemocné lidi obtížnější.
Úkryty o menší kapacitě než 20 ukrývaných mohou být opatřeny pouze šachtovým vstupem. Do prostoru pro ukrývané v těchto případech sestupujeme po žebříku.
Úkryty pro větší počet ukrývaných (75 ukrývaných včetně) a úkryty se zvlášť pevnými stěnami a stropem (např. železobetonové prefabrikáty velkých rozměrů apod.) mají mít kromě vchodu ještě jeden nouzový výlez. Umisťujese na opačné straně než je vchod do úkrytu a buduje se obvykle jako šachtový.
Dveřní rám je zhotoven z fošen nebo hranolů, popřípadě ze silnějších prken. Celková tloušťka rámu je 12-15 cm a jeho rozměry jsou takové, aby stranami a dnem mohl být zapuštěn 20 cm do zeminy a o stropní konstrukci se opíral plochou alespoň 10 cm vysokou. Dveřní otvor má rozměry přibližně 65x160 cm. Základna je tak vysoko nad spodní hranou, aby po osazení dveřního rámu do úkrytu byl spodní okraj dveřního otvoru asi 10 cm nad dnem úkrytu. Vlastní dveře jsou nejčastěji vyrobeny ze dvou vrstev prken, musí být nejméně 6 cm silné a mají být tak velké, aby přečnívaly dveřní otvor na všech stranách o 5 cm. Jsou zavěšeny na třech závěsech a otevírají se vždy ven z úkrytu. Při zavření se svými okraji musí všude dobře opírat o dveřní rám. Uzavření dveří musí být zevnitř zajištěno tak, aby dveře odolaly nejen tlaku ale i sání, které následuje hned za tlakovou vlnou. Kování a uzávěry pro tyto masivní dveřní otvory musí být provedeny odborně, aby nedocházelo ke křížení dveří. Je výhodné tyto odborné práce provádět hromadně pro více úkrytů v kovářské nebo zámečnické dílně. Proti pronikání radioaktivního prachu nebo bojových chemických látek do úkrytu dveřmi se mezi vrstvy prken nebo fošen vkládá těsnící vložka z různého nepropustného materiálu, např. PVC, lepenky, gumy apod. Utěsňuje se i spára mezi dovřenými dveřmi a dveřním rámem. K tomu se dobře hodí např. gumové nebo kovové těsnění, silný konopný provaz namočený v oleji, plsť apod. Úroveň dna vstupní části musí být s ohledem na odvodnění úkrytového prostoru o 10 cm níže než úroveň dna úkrytového prostoru.
Ochrana proti pronikání povrchové vody
Na konstrukci stropu polního úkrytu se položí vodotěsná izolace z lepenky nebo folie z umělé hmoty, popřípadě nejméně 10 cm tlustá vrstva udusaného jílu.
Použije-li se lepenka, je třeba pro zvýšení účinnosti izolace jednotlivá překrytí slepit horkým asfaltem. Při použití fólií se jednotlivé styky musí slepit příslušným lepidlem. Izolační vrstva má mít dostatečný sklon pro snadnější odtok vody. Izolaci polních úkrytů je třeba věnovat zvýšenou péči zvlášť tehdy, je-li úkryt budován ve vlhčím prostředí. Ke zvýšení odolnosti se dřevěné konstrukce (kromě proutí a hatí) zbavují kůry a impregnují 10% roztokem zelené nebo modré skalice (10 kg skalice se rozředí ve 100 l vody). Nátěr se provádí nejméně dvakrát. Ty části dřevěných konstrukcí, které jsou přímo v zemi, lze po zbavení kůry impregnovat karbolinem.
Výška násypu nad konstrukcí úkrytu bývá obvykle 6-80 cm; je určována především pravděpodobnou intenzitou pronikavé radiace. Sklon násypu je přitom nutno upravit tak, aby usnadňoval rychlé odvedení dešťové vody. Z těchto důvodů jsou oba podélné okraje násypu opatřeny rýhami (kanály), kterými je odváděna srášková voda.
Vnitřní vybavení úkrytu
Každý úkryt musí mít potřebný počet lavic či židlí. V prostoru pro ukrývané lze zřídit suchý záchod, od ostatního prostoru oddělený jednoduchou příčkou se závěsem. Další výbavou úkrytu je různé nářadí, které by v případě zavalení úkrytu bylo použito pro vyprošťovací práce. Toto nářadí bude jiné u dřevěných konstrukcí a jiné u konstrukcí úkrytů z prefabrikátů. Vždy však musí být krumpáč, 2 lopaty, sekera, pila, palička, sekáč a ocelový sochor. Pro hašení požárů umístíme do prostoru pro ukrývané nádoby s vodou (50 až 100 l), plechové vědro, bednu s pískem (může zároveň sloužitjako lavice) a tlumnici. Úkryt je možné osvětlit elektrickými svítilnami.
Polní úkryt může být vybaven samotížným větráním nebo IFVZ.
Stálé úkryty jsou ochranné stavby trvalého charakteru, které se budovaly investičním způsobem převážně jako dvouúčelově využívané, tj. stavby, které lze využívat jak k ochrannému provozu, tak k běžnému provozu (v běžném provozu jsou tyto stavby využívány k různým účelům, například jako kina, prodejny, kavárny, šatny, garáže, sklady, ubytovny, posilovny, tělocvičny a v případě vzniku mimořádné události nebo krizového stavu mohou zabezpečit ochranný provoz, tj. slouží k ukrytí, pokud jsou vytvořeny podmínky pro včasné zpohotovení zpravidla 72 hodin).
Stálé úkryty chrání před působením tlakové vlny jaderných i konvenčních zbraní (STNÚ pouze částečně) včetně seismických účinků, před účinky světelného záření, pronikavé radiace, radioktivnímu zamoření, bojovým chemickým látkám, bojovým biologickým látkám a částečně i proti průmyslovým látkám. Dále chrání i proti zápalným látkám, tepelnému účinku požárů a proti pádu trosek budovy stojících nad úkrytem.
Známe tři základní druhy stálých úkrytů:
- Stálé tlakově odolné úkryty (STOÚ)
- II. třídy odolnosti
- III. třídy odolnosti
- IV. třídy odolnosti
- V. třídy odolnosti
- Stálé tlakově neodolné úkryty
- Stálé tlakově neodolné úkryty zesílené (STNÚ-Z)
- Stálé tlakově neodolné úkryty (STNÚ)
- Ochranné systémy podzemních dopravních staveb (OS)
- Ochranný systém Metra (OSM)
- Ochranný systém Strahovského tunelu (OSST)
- Nedokončené ochranné systémy podzemních dopravních staveb
Stálý tlakově odolný úkryt (STOÚ)
Stálé tlakově odolné úkryty (STOÚ) můžeme rozdělit dle odolnosti do 4 poddruhů:
II. třída odolnosti - odolnost proti přetlaku v čele tlakové vlny: 0,3 MPa
Jsou samostatně stojící úkryty nejvyšší odolnosti budované přibližně do konce první poloviny šedesátých let minulého století v důležitých závodech pro ukrytí válečné směny zaměstnanců. Z ekonomických důvodů se tato třída zrušila již začátkem druhé poloviny šedesátých let minulého století, již vybudované úkryty II. třídy odolnosti byly zařazeny do III. třídy odolnosti. Dodnes jsou při řádné údržbě plně funkční.
III. třída odolnosti - odolnost proti přetlaku v čele tlakové vlny: 0,2 MPa
Starší budované úkryty jsou většinou štolové, budované ve skalách, údolích a roklích. Mladší jsou výjimečně samostatně stojící ale většinou jsou součástí staveb občanského vybavení (garáže, obchodní domy, kina atd...). Konstrukčně se jedná o objekty s monolitickou konstrukcí. Při řádné údržbě jsou plně funkční.
IV. třída odolnosti - odolnost proti přetlaku v čele tlakové vlny: 0,1 MPa
Úkryty jsou již součástí staveb občanského vybavení i obytných domů mladší sídlištní zástavby. Při řádné údržbě jsou plně funkční.
V. třída odolnosti - odolnost proti přetlaku v čele tlakové vlny: 0,05 MPa
Úkryty jsou součástí starších obytných domů výjimečně i staveb občanského vybavení (např. nádraží). Jedná se o nejvíce rozšířený typ STOÚ na našem území. Při řádné údržbě jsou plně funkční.
Od roku 2002 si můžete nechat malý STOÚ max. pro 6 osob postavit firmou BETONBAU. Pro zájemce a zajímavost uvádím nákres a odkaz.
Informace o STOU od BETONBAU : ZDE
Orientační cena: 2 600 000 Kč
Délka stavby: řádově 2-3 týdny
Úkryt je dodáván včetně filtroventilace a generátoru
Stálý tlakově neodolný úkryt (STNÚ)
Stálé tlakově neodolné úkryty (STNÚ) dělíme dle odolnosti na dva poddruhy:
Stálý tlakově neodolný úkryt zesílený (STNÚ-Z) - odolnost proti přetlaku v čele tlakové vlny: 0,01 až 0,025 MPa
Úkryty byly budovány jako součást staveb občanského vybavení v místech kde již tlaková vlna způsobí slabé rozrušení staveb, ovšem do této kategorie se řadí i STOÚ V. třídy odolnosti které neprošly povinnou tlakovou zkouškou. Při řádné údržbě jsou plně funkční.
Stálý tlakově neodolný úkryt (STNÚ)
Úkryty byly budovány jako součást staveb občanského vybavení v místech kde nehrozí přímé působení tlakové vlny, do této kategorie můžeme zařadit i veškeré vyřazené a nepřestavěné stálé tlakově odolné úkryty s původním vybavením. Při řádné údržbě jsou plně funkční.
Ochranný systém podzemních dopravních staveb (OS)
V našem státě se nacházejí Ochranné systémy podzemních dopravních staveb (OS) pouze ve dvou provedeních:
Ochranný systém Metra (OSM)
Ochranný systém metra je komplex prostor ve stanicích a tunelech metra i mimo ně, které slouží k ukrytí a evakuaci obyvatel Prahy při mimořádných událostech. Do OSM patří ražené stanice s veškerým technologickým zázemím bez vestibulů (Které jsou těsně pod povrchem nebo na úrovni terénu a proto nemají dostatečnou tlakovou a radiační odolnost) a ražené traťové tunely. Tam kde je použita metoda hloubených stanic a traťových tunelů je odolnost proti tlakové vlně nižší. Do OSM patří i prostory netypické jako jsou garáže u stanice Dejvická a garáže u stanice Vltavská. Do OSM nepatří část linky C, která se začala budovat dle původních projektů jako podpovrchová tramvaj. Dále do OSM nepatří všechny povrchové a nadzemní části metra.
- Technické informace:
- Odolnost:
- III.-IV. třída odolnosti (dle typu výstavby)
- Kapacita:
- přibližně 342100 ukrývaných
- Doba provozu:
- minimálně 72 hodin
- Doba zpohotovění:
- minimálně 2-3 dny
- Technická centra:
- TC1 linka A pravobřežní část:
- dodávka el. energie, vzduchu, vody-úpravna
- TC2 linka A levobřežní část:
- dodávka vzduchu
- TC3 linka B pravobřežní část:
- dodávka el. energie, vzduchu
- TC4 linka B levobřežní část:
- NEBYLO VYSTAVĚNO
- AC1 linka C Kačerov-Háje:
- dodávka el. energie, vzduchu, vody-přivaděč
- CD OSM:
- velitelské stanoviště OSM
- TC1 linka A pravobřežní část:
Elektrická energie: dieselagregáty zajišťují dodávku el. energie do páteřního 22kV rozvodu metra.
Vzduch: filtroventilační zařízení dodávají filtrovaný vzduch pod tlakem do všech částí OSM.
Voda: dodávku zabezpečuje úpravna vody kde se, mimo běžné úpravy provádí i její filtrace od radioaktivních a chemických látek. Pitná voda je rozvedena do stanic a tunelů metra, kde jsou instalována pítka.
Ošetření: ve stanicích v technologické části jsou vyhrazeny prostory pro ošetřovny a sklady léků, jako lůžkové oddělení slouží ve stanicích odstavené vozy metra.
Potraviny: ve stanicích v technologické části jsou vyhrazeny prostory pro sklady a výdejny potravin.
Hygienická zařízení: ve stanicích se využívá rozšířených služebních hygienických zařízení a v tunelech se využívá hygienických zařízení umístěných v tunelových spojkách v mezistaničních úsecích. Fekální vody se odvádějí do jímek, z nichž se přečerpávají do kanalizace.
Márnice: prostory pro ukládání mrtvých jsou většinou ve slepých technologických štolách, které vzniknou při ražení stanic a tunelů metra. Od OSM jsou odděleny plynotěsnými uzávěry s plynotěsnou předsíní.
Ovládání OSM:
- místní ovládání z rozvaděče přímo u zařízení (tlakové uzávěry (TU) jde uzavřít i ručně)
- dálkové ovládání ze staničního řídícího pracoviště (všechna zařízení a TU ve stanici a přilehlých tunelech)
- dálkové ovládání z trasových řídících pracovišť na TC (veškeré zařízení příslušné linky)
Na CD OSM je vyvedena pouze signalizace stavu důležitých zařízení OSM bez možnosti je přímo dálkově ovládat.
Seznam stanic Pražského metra zapojených do OSM vyšel v občasníku 1/2září2013. Seznam stanic je ke stažení i samostatně.
Ochranný systém Strahovského tunelu (OSST)
Ochranný systém Strahovského tunelu je komplex prostor, spojovacích chodeb a místností, které slouží k ukrytí obyvatel Prahy při mimořádných událostech. Do OSST patří západní tubus strahovského tunelu, technické zázemí a spojovací chodba s OSM.
- Technické informace:
- Odolnost:
- III. třída odolnosti
- Kapacita:
- přibližně 15000 ukrývaných
- Doba provozu:
- minimálně 72 hodin
- Doba zpohotovění:
- minimálně 2-3 dny
OSST je vybaven vlastním velínem stíněným proti EMI (EMP), filtroventilačním zařízením, dvěma sociálními zařízeními pro ukrývané, dieselagregáty zajišťujícími dodávku elektrické energie, odmořovacími propustmi, ošetřovnou, místností pro ukládání mrtvých, vlastním vodohospodářským zařízením pro přívod a úpravu pitné vody a spojovací chodbou s ochranným systémem metra vyúsťujícím do tunelu mezi stanicemi Anděl a Karlovo náměstí. Jako místnost pro ukrývané osoby slouží samotný západní tubus.
Nedokončené ochranné systémy podzemních dopravních staveb
Jako takovou perličku si uvedeme příklad nedokončeného ochranného systému. Takovým příkladem je Žižkovský (Karlínský) tunel pro pěší který sám o sobě skrývá vstup do štolového úkrytu. Celý tubus tunelu měl být využit a spolu s úkrytem vytvořit první OS v naší republice. Bohužel došlo pouze k vynechání prostoru pro osazení tlakových uzávěrů a zůstalo se pouze u úkrytu. Plánovány byly i OS pro nové tunely, ovšem definitivní tečku jak za rozšiřováním OS pro tunely tak OSM dala Praha roku 2004.
Obyvatelstvo se musí chránit před přímými účinky jaderných i konvenčních zbraní i tehdy, je-li při svém denním zaměstnání vzdáleno od vybudovaných úkrytů, (např. na poli, v lese, na různých dočasných pracovištíchpři stavbách silnic, železnic, komunikačních spojů apod.).
- Ochrana se uskutečňuje buď:
- využíváním přirozených nebo i umělých tvarů terénu,
- přizpůsobením tvarů terénu,
- vybudováním ochranných okopů.
Přitom jde o ochranu proti tlakové vlně, proti letícím předmětům hnaným tlakovou vlnou, částečně proti světelnému a radioaktivnímu záření, a proti střepinám konvenčních zbraní. Proti radioaktivnímu spadu je však málo účinná. při tomto nebezpečí se musí obyvatelstvo co nejrychleji odebrat do ochranných prostor nebo do úkrytů. Byť i ve vzdálenějším místě.
Využití přirozených a umělých tvarů terénu je základní ochrannou obyvatelstva při vzdušném napadení. Přirozenými tvary terénu rozumíme různé nerovnosti např. strže, průrvy, rokliny, úzká řečiště vyschlých potoků, příkré svahy, terénní vlny apod. Umělé tvary vznikají u různých staveb v terénu lidskou činností. Jsou to příkopy, meliorační rýhy, úvozy, zvýšené meze, jámy, hliniště, lomy, silniční nebo železniční výkopy nebo násypy, vodní propustky pod silničním nebo železničním tělesem apod.
využitítěchto terénních tvarů pro ochranu spočívá v tom, že v okamžiku vzdálenějšího jaderného výbuchu (nebo při bombardováníkonvenčními zbraněmi) skočí nekrytí lidé k nejbližšímu tvaru a přilehnou tváří k zemi těsně u některé z jeho stěn. Tímto způsobem může být náraz čela tlakové vlny snížen až na jednu třetinu. Ještě větší význam mají tyto tvary jako ochrana před letícími předměty (částmi plotů, vyvrácenými stromy, kusy dřev, větvemi, střešní krytinou, sklem, auty apod...), které mohou způsobit vážná zranění i v místech, kde tlaková vlna je už tak slabá, že není lidskému zdraví nebezpečná.
Je samozřejmé, že využití tvarů terénu je omezeno časovou možností. Prakticky může člověk, který zahlédne výbuch, využít jen těch tvarů terénu, které jsou od něho vzdáleny na několik skoků. Má totiž čas pouze několik vteřin, než k němu tlaková vlna dolétne. Přitom je zčásti oslepen pronikavým světelným zářením, takže jeho orientace je oslabena.
V případě, že v největší blízkosi není chodný tvar terénu, kterého by mohl využít, obrátí se rychle zády k výbuchu a zalehne tváří k zemi. Rukama si ještě přitom zakrývá obličej. V této poloze přečká přechod tlakové vlny a pak teprve použije prostředky individuální ochrany.
Dokonalejší ochranu než prosté tvary terénu mohou poskytnout tvary uměle přizpůsobené. V místech, kde se obyvatelé zdržují po určitou dobu a v jejich nejbližším okolí nejsou dost výrazné terénní tvary, je možno terén předem přizpůsobit. Terénní tvar přizpůsobujeme v místě, které už samo určitou ochranu poskytuje (u paty stráně, nízkého násypu, těsně vedle meze atd.). Přizpůsobení spočívá ve vyhloubení mělké jámy, v úpravě svahu terénní vlny, v prohloubení mělkého dolíku apod. Snažíme se o to, aby tyto mělké jámy vyhloubené těsně u ochranného tvaru terénu měly rozměry ležícího člověka a hloubku alespoň 40cm.
K této úpravě stačí každé vhodné nářadí, kterým lze hrabat nebo rýpat zeminu a které je na daném pracovišti po ruce, např. lopaty, krumpáče, motyky, okopávací motyčky, rýče, popřípadě i lopatky na uhlí.
Budují se na místech, kde se větší počty obyvatel zdržují na přechodných pracovištích po několik dní, popřípadě týdnů. Zvlášť důležité jsou tam, kde je možné při nepřátelském napadení očekávat hodně letících předmětů, jako při pracích na okraji lesů, u velkých stromořadí apod.
Někdy se budují ochranné okopy nakryté. Ty pak bezpečně chrání před letícími předměty a částečně i před postřikem bojovými otravnými látkami. Kromě toho je lze využít k ukrytí i při nepřízni počasí.
Nenakryté ochranné okopy nevyžadují téměř žádný stavební materiál a přece poskytují poměrně značný stupeň ochrany před některýi účinky nepřátelských zbraní.
Ochranné okopy jsou krátké zalomené hluboké příkopy, nahoře asi 1,2m a dole 0,80m široké. V případě, že zůstávají nenakryté, pohybuje se jejich hloubka kolem 1,5 až 1,8m. Při hloubení může být u dna ponechána zemní lavička, aby si ukrývané osoby mohly sednout. Zároveň se tím ušetří práce při jejich hloubení.
ochranné okopy se budují pro 20, 40 nebo 60 osob. Okopy pro 20 osob se dělají zpravidla přímé, se vstupem na jedné straně, okopy pro více osob se zalamují v pravém úhlu a to pro 40 osob jednou a pro 60 osob dvakrát. Okopy pro 40 a 60 osob mají sestupy na obou stranách. Sestupy mohou být buď rampové nebo schodové. Schodové sestupy jsou méně pracné, neboť se při nich ušetří na výkopu. Je-li zemina méně soudržná nebo je-li dostatek času, zpevńují se schody prkny a kolíky. Sestupy rampové se dělají nejméně se sklonem 1:2. Je-li zemina jílovitá, která při namoknutí klouže, nebo při nebezpečí zledovatění se na rampové sestupy dávají lyžiny s příčnými laťkami. V tom případě lyžiny zapouštíme do země a jen příčné laťky necháme vyčnívat nad sestupnou plochu. Ochranné okopy děláme pokud možno v zemině soudržné, aby se stěny okopů nesesouvaly aspoň tak dlouho, dokud bude pracoviště obsazeno. Nejsou-li však v místě přechodného pracoviště takové půdní podmínky, pak je nutné obkládat ochranné okopy slámou, proutím, chvojím, stvoly z kukuřice nebo slunečnic, drátěným pletivem, tyčovinou apod. Poddél boků okopu de do dna zatlučou kolíky, které nahoře zakotvíme drátem. Za ně se zakládá obkládací materiál.
Při budování okopů je třeba pamatovat na jejich odvodnění, zvláště v nepropustných zeminách. Dáváme proto okopům v podélném směru mírný sklon a na dně upravujeme odvodňovací kanálek, který zaústíme do vsakovací nebo sběrné jámy. Vsakovací jámy se zřizují při vstupu na dně okopu. Zemina musí být propustná. V případě, že tomu tak není, musíme se snažit, aby alespoň svou spodní částí vsakovací jáma do takové zeminy zasahovala. Rozměry vsakovacích jam jsou 30x40cm až 40x50cm, při hloubce asi 50 až 70cm. Je nutné je vypažit a svrchu zakrýt roštem zhotoveným z latěk nebo tyčoviny, aby se nikdo nemohl při pádu nebo zakokpnutí zranit. Kde není zemina propustná, hloubí se sběrné jámy, upravené obdobně. Voda se nevsakuje do půdy, ale musí se vhodnou nádobou vybírat a vylévat, aby nemohla stékat zpět do okopu.
Je pochopitelné, že ochranné okopy musí být již při zřizování situovány tak, aby do nich nevnikala povrchová voda. Je-li třeba, vykopeme stružku na straně okopu, odkud přitéká povrchová voda a vyvedeme ji v bezpečné vzdálenosti od okopu. Je-li dostatek času a máme k dispozici nějaký vhodný materiál, okopy nakrýváme. Před nakrytím okopuy prohlubujeme, aby po nakrytí měly světlou výšku alespoň 180cm. Při nakrývání počítáme s možností přebudovat okopy při dostatku času a materiálu popřípadě na polní úkryty.
K nakrytí používáme kulatinu, silnou tyčovinu, sloupky z plotů, pražce, různé překlady, prefabrikáty, kolejnice, lešenářské trubky apod. Nakrytí ukládáme na úložné fošny, položené podél okopu, ne však těsně u okraje, aby nebyly vahou materiálu strženy stěny. Na nakrytí navršíme mírný násyp zeminy a pokryjeme jej izolací proti dešťové vodě. izolací je dehtová lepenka, plastické hmoty, plech nebo udusaná jílovitá vrstva zeminy, asi 5-8cm vysoká. Izolace se pokryje ještě několika centimetry násypu, který se popřípadě oseje travou nebo obloží drny. Ačkoliv je výška násypu rozhodujícím činitelem při ochraně před radioaktivním zářením, nemůžeme ji dělat příliš vysokou. Prakticky půjde o násypy 15-20cm vysoké. Záleží to na únosnosti materiálu použitého na překrytí. Zemina je těžká a při namoknutí její hmotnost ještě vzrůstá. Násyp může být jen tak vysoký, aby jej nakrytí spolehlivě uneslo, neboť při jaderném výbuchu přistoupí k váze zeminy i svislá složka tlakové vlny.
Nejprve vybereme místo, přičemž přihlížíme k tomu, aby okop byl v zemině vhodné k vykopávce a aby nebyl v území mokrém nebo zaplavovaném. Bereme v úvahu i sklon terénu vzhledem k odtoku dešťové vody. Proto nemá být okop veden kolmo ke spádnicím. Jsou-li v terénu přirozené nebo umělé rýhy, hledíme jich využít, abychom snížili výkop - pokud to ovšem nejsou odvodňovací stužky nebo příkopy.
Potom vytyčíme obrys výkopu kolíky, které zatlučeme do země v místech, kde se trasa okopu lomí. Okop vytyčíme jen pro tolik lidí, kolik jich na pracovišti skutečně budeme ukrývat, abychom si ušetřili práci s výkopem. Na každou ukrývanou osobu počítáme 0,5m délky okopu, vstupní části je třeba vykopat zvlášť. Máme-li ukrývat více než 60 osob, budujeme okopy dva, neboť ukrývaní by se při velkém počtu nedostali včas do okopu. Přímé úseky okopu jsou nejvýš 10m dlouhé. Druhý přímý úsek je přibližně kolmý na první. Nemusí to být tak přesné, hledíme spíše k využití přirozných tvarů terénu.
Po vytyčení okopu naznačíme obrys výkopu mělkou rýhou krumpáčem, rýčem, kolíkem apod. Potom začneme s výkopem. Pracovníky rozestavíme asi na dva kroky od sebe; hlínu vyhazují na obě strany, dál od výkopu, aby mezi ní a okrajem okopu bylo alespoň 30cm. Zpočátku odhazujeme hlínu dál, abychom potom, až budeme na dně okopu, nemuseli přehazovat nasypaný val zeminy.
| Pracovní výkony pro 1 osobu se sníženou pracovní schopností (mladiství, staří lidé, ženy) | |
| v zeminách sypkých a lehce kopných | 1,6 až 2,5m3 |
| v zeminách středně kopných | 1,2 až 1,6m3 |
| v zeminách těžce kopných | 0,7 až 1,2m3 |
| Norma pro osoby zdravé a silné je dvojnásobná. | |
Příklad výpočtu výkopu ochranného okopu:
Máme vyhloubit ochranný okop nenakrytý 1,5m hluboký, pro 40 osob, v zemině středně kopné. Pracují osoby se sníženou pracovní schopností.
Výpočet: Průřezová plocha okopu jest (1,20+0,80):2x1,5= 1,5m2; délka okopu 40x0,5= 20m.
Kubatura výkopu činí 20x1,5= 30m3 + dva vstupy přibližně 3,5m3. Celková kubatura výkopu činí 33,5m3.
V zemině středně kopné vykope 1 pracovník asi 1,5m3 za 8 hodin. 33,5:1,5= 22 denních výkonů (dv)
Odpověď: K vyhloubení ochranného okopu v dané zemině pro 40 osob je zapotřebí 22dv. (Poznámka: 22 osob nemůže pracovat najednou. Při 11 osobách bude okop vykopán za 2 pracovní osmihodinové směny.)
Dělají-li se ochranné okopy na pracovištích, kde se používají zemní stroje, vyhloubí se s jejich pomocí ochranné okopy ve tvaru rých, přičemž se samozřejmě nemohou dodržet uvedené příčné rozměry. Rýhy je potom nutné upravit na okop ručním nářadím.
Hrozí-li nebezpečí nepřátelského napadení, vběhnou lidé do ochranného okopu. Je-li okop nenakrytý, mohou do něho i skočit seshora. V okopu se shromáždí (těsně k sobě) a co nejvíce se skrčí. Je-li při dně okopu lavička, usednou na ní a co nejhlouběji se sehnou. Není-li lavička, kleknou na zem nebo co nejníže podřepnou a opět se předkloní obličejem k zemi.
Doba průniku otravných látek materiály
| Materiál | Průnik yperitu nastane za (hodin) |
| Polyetylenová folie o tloušťce 0,145 mm | 2,5 |
| Polyetylenová folie o tloušťce 0,05 mm | Okamžitě |
| Hladká bednová lepenka | 3,0 až 9,0 |
| Vlnitá pětivrstvá lepenka | 1,0 |
| Sulfátový papír | 1,0 |
| Dvojitý sulfátový papír | 2,5 |
| Papír sulfátový s mikrovoskem a PVC (SEPATEN) | 10,0 |
| Sulfitový papír | Okamžitě |
| Celofán | 0,5 až 1,0 |
| Durofol HN (houževnatá folie z PVC o tloušťce 0,45 mm) | 68,00 |
| Hliníková folie o tloušťce 0,08 mm vrstvená PE a ostatní lamináty s hliníkovou folií | Více než 6,0 |
| Pergamenová folie (papír) | 3,5 |
| Polyamidová folie o tloušťce 0,05 mm | 48,0 |
| Polypropylénová folie o tloušťce 0,05 mm | 7,5 |
| Polystyrenová folie o tloušťce 0,20 mm | 5,0 |
U ostatních druhů otravných látek je rychlost průniku těmito materiály přibližně stejná, popřípadně nižší.
Při úplném zničení se budova zřítí na hromadu, jejíž okraje dosáhnou asi do výšky poloviny téže stojící budovy. Výška se při tom počítá od okraje střechy k povrchu terénu. Je nutno počítat s tím, že při vělkém přetlaku v čele tlakové vlny jsou trosky vrženy i do větší vzdálenosti. Tato vzdálenost se pro jistotu zvětšuje o tři metry a za touto bezpečnostní vzdáleností začíná nezavalitelný prostor. Do nezavalitelného prostoru vyusťují nouzové výlezy z úkrytů, železobetonové patky nasávání FVZ apod.
H- výška budovy od její paty po okap
Při přetlaku v čele tlakové vlny 50-80 kPa jsou rozměry pole trosek budov:
Výška: 1/6 až 1/7 H
Délka: 1/2 H + 3 metry
Šířka: H + 6 metrů
Při přetlaku v čele tlakové vlny nad 118 kPa jsou rozměry pole trosek budov:
Výška: max 1/7 H
Délka: 2 H
Šířka: max 2H + 1/2 H + 3 metry
Štěstí přeje připraveným
Survive-Ability © 2008 - 2018